Praha – Legenda o praotci Čechovi, který dovedl svůj lid do země oplývající mlékem a strdím, formuje naši představu o životě prvních Slovanů. Archeologické nálezy a vědecké analýzy však kreslí mnohem realističtější a drsnější obraz. Zapomeňte na stoly prohýbající se pod pečenými selaty a korbely piva. Jídelníček našich předků v raném středověku byl prostý, plně závislý na úrodě a darech přírody a jeho základem byla především obilná kaše.
Když se podíváme na období, do kterého je příchod Slovanů na naše území datován (6. až 7. století n. l.), musíme si uvědomit, že jejich život byl především bojem o přežití. Základem jejich stravy nebylo maso, ale to, co si dokázali sami vypěstovat na malých políčkách, která pracně vydobyli z okolních lesů.
Kaše, chléb všedního dne
Hlavní složkou potravy byly obiloviny. Dominovalo proso, nenáročná a rychle rostoucí plodina, následované různými druhy pšenice (jako jednozrnka a dvouzrnka), ječmenem a v menší míře i ovsem. Tyto plodiny se nezpracovávaly na nadýchaný chléb, jak ho známe dnes. Kvašené pečivo bylo vzácností. Obilí se drtilo na kamenných drtidlech, takzvaných žernovech, na hrubou mouku či krupici. Z té se pak vařila hustá a sytá kaše, která byla skutečným „chlebem“ té doby. Byla to snídaně, oběd i večeře. Pro zpestření se z mouky a vody pekly na rozpálených kamenech či v popeli jednoduché nekynuté placky.
Maso jako svátek a dary přírody
Ačkoliv maso nebylo na denním pořádku, hrálo v jídelníčku důležitou roli. Archeologické nálezy kostí nám prozrazují, že první Slované chovali domestikovaná zvířata. Nejčastěji šlo o skot, který poskytoval nejen maso, ale především cenné mléko, a prasata, chovaná výhradně pro maso a sádlo. Dále chovali ovce a kozy, které kromě masa a mléka dávaly i vlnu.
Jídelníček si zpestřovali lovem. V hlubokých lesích, které tehdy pokrývaly většinu území, lovili jeleny, srnce, divoká prasata a zubry. Nepohrdli ani menšími zvířaty, jako jsou zajíci, a ptactvem. Důležitým zdrojem bílkovin byl také rybolov v řekách a potocích.
Kromě pěstování a chovu bylo naprosto klíčové sběračství. Lesy a louky nabízely širokou paletu plodů, které doplňovaly stravu o nezbytné vitamíny. Lidé sbírali lesní jahody, maliny, ostružiny, borůvky a planá jablka, hrušky či třešně. Velmi důležitým zdrojem energie byly lískové ořechy a také žaludy, které se však musely před konzumací speciálně upravovat (např. louhováním ve vodě), aby se zbavily hořkých tříslovin. Pěstovali také luštěniny, především hrách a čočku, které byly dalším vydatným zdrojem bílkovin.
Sůl nad zlato a med místo cukru
Jak si naši předci jídlo dochucovali? Cukr samozřejmě neznali. Jediným dostupným sladidlem byl med od lesních včel, který byl velmi ceněný a používal se nejen ke slazení, ale i k výrobě medoviny, opojného nápoje pro slavnostní příležitosti.
Naprosto zásadní komoditou byla sůl. Byla nejen klíčová pro dochucení, ale především pro konzervaci masa na zimní měsíce. Sůl se získávala buď odpařováním ze slaných pramenů, nebo se dovážela z alpských oblastí, což z ní činilo drahé a strategické zboží. K dochucení se používaly také bylinky nasbírané v přírodě, například dobromysl, mateřídouška nebo kmín. K pití sloužila primárně voda, mléko a různé bylinné odvary.
Strava lidí z doby praotce Čecha byla tedy jednoduchá, sezónní a plně propojená s přírodním cyklem. Byla to strava založená na tvrdé práci, která však byla, pokud se zadařila úroda, překvapivě pestrá a nutričně vyvážená. Pohled na jejich jídelníček nám tak odhaluje fascinující svět našich kořenů, který byl sice drsný, ale plný vynalézavosti a hlubokého sepětí s krajinou.
