Praha – Odchod z Československa po srpnové okupaci v roce 1968 nebyl pro statisíce lidí jen útěkem za svobodou, ale také definitivní tečkou za jejich dosavadním životem. Komunistický režim se jim mstil dvojnásob: nejenže je zbavil domova, ale systematicky je připravil i o veškerý majetek, který si za celý život vybudovali. Způsob, jakým stát tento majetek zabavoval a kdo z toho následně těžil, patří k nejtemnějším kapitolám normalizace. Náprava po roce 1989 pak byla složitá a pro mnohé nespravedlivá.
Pro komunistickou moc nebyl emigrant obětí, nýbrž zločincem. „Nedovolené opuštění republiky“ bylo trestným činem, za který byli lidé v nepřítomnosti odsuzováni k trestům odnětí svobody a jako vedlejší trest jim byl uložen i trest propadnutí veškerého majetku státu. Tento legálně posvěcený akt krádeže se stal běžnou praxí, která postihla desetitisíce rodin.
Stát a nomenklatura jako hlavní profitující
Proces konfiskace byl rychlý a bezohledný. Po odsouzení emigranta vtrhla do jeho bytu či domu komise, která sepsala veškerý majetek – od nemovitostí přes auta, nábytek, umělecká díla, knihy až po osobní věci. Vše bylo následně oceněno, zpravidla hluboko pod skutečnou tržní hodnotou.
Největším a hlavním profitujícím z tohoto systému byl samotný československý stát. Nemovitosti – rodinné domy, vily, byty a chaty – propadly do vlastnictví státu a byly následně přidělovány ministerstvům, národním výborům či státním podnikům. Ty je pak často za symbolické částky nebo formou „družstevní stabilizační výstavby“ přidělovaly „prověřeným“ a loajálním kádrům – komunistickým funkcionářům, příslušníkům StB, armády a policie. Získat byt či dům po emigrantovi se stalo jedním z nejviditelnějších symbolů normalizační korupce a odměnou za poslušnost režimu.
Movitý majetek, jako byl nábytek, elektronika či automobily, byl rozprodáván prostřednictvím sítě prodejen a bazarů, které často spadaly pod podniky zahraničního obchodu (PZO). I zde měli přednostní právo nákupu za směšné ceny opět prověření soudruzi. Cennější předměty, umělecká díla či šperky, si často rozebrali sami členové konfiskačních komisí nebo skončily v rukou vysokých stranických a státních představitelů. V neposlední řadě stát zabavil i veškeré úspory na bankovních účtech.
Nevyčíslitelná hodnota, komplikované restituce
Celková hodnota takto zabaveného majetku je prakticky nevyčíslitelná, ale bezpochyby se pohybovala v řádu mnoha miliard tehdejších korun. Šlo o desetitisíce nemovitostí, často v lukrativních lokalitách, a obrovské množství movitého majetku.
Po sametové revoluci v roce 1989 přišla snaha o nápravu křivd. Klíčovým nástrojem se staly restituční zákony, které měly původním majitelům nebo jejich dědicům vrátit zabavený majetek. Proces se však ukázal jako mimořádně komplikovaný a pro mnohé emigranty i nespravedlivý.
Základní překážkou byla podmínka, že žadatel o restituci musel být československým (později českým) občanem a musel mít na území republiky trvalý pobyt. Tuto podmínku mnoho emigrantů, kteří se mezitím stali občany jiných států a založili si nové životy v zahraničí, nemohlo splnit. Pro mnohé to byla nepřekonatelná byrokratická bariéra.
Dalším problémem bylo, že mnoho nemovitostí mezitím změnilo majitele, bylo přestavěno nebo zbouráno. V takových případech měli restituenti nárok na finanční náhradu, která však byla často vypočítávána z původních, podhodnocených odhadů a zdaleka neodpovídala skutečné hodnotě majetku. Dokazování vlastnictví po desítkách let bylo rovněž složité a soudní spory se táhly dlouhá léta.
Ačkoliv se části emigrantů podařilo svůj majetek získat zpět, pro značnou část z nich zůstaly dveře ke spravedlnosti zavřené. Konfiskace majetku tak zůstává jedním z nejtrpčích symbolů zvůle komunistického režimu – trestem, který měl nejen zničit ekonomickou existenci „zrádců socialismu“, ale také navždy zpřetrhat jejich pouta s opuštěnou vlastí.
