Praha – Chladné únorové dny roku 1948 se nesmazatelně zapsaly do československých dějin. Komunistická strana Československa (KSČ), v čele s Klementem Gottwaldem, tehdy završila svůj několik let trvající boj o moc a prostřednictvím státního převratu, který sama nazývala „Vítězným únorem“, uvrhla zemi na více než čtyřicet let do područí totalitního režimu a sovětského bloku.[1][2] Ačkoliv se jednalo o neústavní převzetí moci, podpořené nátlakem a hrozbou násilí, KSČ se v té době těšila značné podpoře části obyvatelstva.[3] Jaké byly příčiny této podpory a co vedlo k tragickému konci třetí československé republiky?
Poválečné Československo bylo zemí plnou nadějí, ale i hlubokých traumat. Šest let nacistické okupace a zkušenost s Mnichovskou dohodou z roku 1938 zanechaly v národě hlubokou jizvu a pocit zrady ze strany západních spojenců, Velké Británie a Francie.[1][4] Naopak Sovětský svaz, který se na osvobození Československa podílel největší měrou, se těšil značné popularitě a autoritě.[1][2] Tato skutečnost se stala jedním ze základních kamenů, na kterých komunisté stavěli svou mocenskou strategii.
Cesta k moci: Volební úspěch a ovládnutí klíčových pozic
Již v prvních poválečných volbách v květnu 1946 se KSČ stala s velkým náskokem nejsilnější politickou stranou, když v českých zemích získala přes 40 % hlasů.[1][5] Tento úspěch jim otevřel cestu k ovládnutí klíčových ministerstev v tehdejší vládě Národní fronty. Klement Gottwald se stal premiérem a komunisté obsadili mimo jiné ministerstvo vnitra v čele s Václavem Noskem, ministerstvo informací a ministerstvo zemědělství.[2][6] To jim umožnilo postupně upevňovat svůj vliv v bezpečnostních složkách, médiích a na venkově.[6][7]
Podpora komunistů pramenila z několika zdrojů. Strana se chytře profilovala jako národní síla, která hájí zájmy pracujícího lidu a brání republiku před vnitřními i vnějšími nepřáteli.[8] V období kolem mnichovské krize se komunisté aktivně účastnili mobilizačních aktivit a během války se zapojili do protinacistického odboje.[8]
Po válce komunisté přišli s programem, který rezonoval s náladami a očekáváními zradikalizované společnosti.[1] Slibovali sociální spravedlnost, potrestání kolaborantů a rozsáhlé znárodňování průmyslu, bank a pojišťoven, což bylo vnímáno jako náprava křivd a krok k rovnostářské společnosti.[1] Důležitou roli sehrála také pozemková reforma a odsun německého obyvatelstva z pohraničí, kde komunisté získali vliv díky následnému přerozdělování půdy a osídlování.[1] Svými sliby si dokázali získat podporu nejen dělníků, ale i části rolníků, živnostníků a inteligence.[1][9]
Únorová krize: Demokraté v pasti
Na začátku roku 1948 se politické napětí v zemi stupňovalo.[10] Komunisté, vědomi si možné ztráty popularity v nadcházejících volbách, se rozhodli pro radikální řešení.[9] Záminkou k finálnímu střetu se stala vládní krize, kterou odstartovalo jednání komunistického ministra vnitra Václava Noska.[7] Ten provedl rozsáhlé čistky ve Sboru národní bezpečnosti (SNB), kde odvolal osm posledních nekomunistických velitelů.[11]
Nekomunistické strany – národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté – na protest proti tomuto kroku požadovaly zrušení Noskova opatření.[12] Když Gottwald a komunisté odmítli ustoupit, rozhodli se ministři těchto stran pro riskantní krok – 20. února 1948 podali demisi.[1] Spoléhali na to, že prezident Edvard Beneš demisi nepřijme, případně jmenuje úřednickou vládu a vypíše předčasné volby, ve kterých očekávali oslabení KSČ.[8]
Tento krok se však ukázal jako fatální chyba. Komunisté byli na takový scénář připraveni. Okamžitě přešli do protiútoku a rozpoutali masivní nátlakovou kampaň.[10] Do ulic Prahy svolali masové demonstrace, které měly dokázat „vůli lidu“.[10] Klíčovou roli sehrál sjezd závodních rad 22. února a následná generální stávka 24. února, které se zúčastnily více než dva miliony lidí a které podpořily Gottwaldovy požadavky.[10] V ulicích se objevily ozbrojené Dělnické milice, pozdější Lidové milice, připravené zasáhnout.[8][10]
Tlak na prezidenta a „vítězství“
Demokratičtí politici zůstali v izolaci. Sociální demokracie, klíčový spojenec, se pod tlakem rozštěpila a její prokomunistické křídlo podpořilo Gottwalda.[10] Jediným, kdo mohl komunistický nástup zastavit, byl prezident Edvard Beneš. Ten se ocitl pod enormním tlakem. Gottwald mu otevřeně vyhrožoval občanskou válkou a možnou sovětskou intervencí.[4] V ulicích demonstrovaly davy a atmosféra houstla.[7]
Proti komunistickému nátlaku se postavili především vysokoškolští studenti, kteří 23. února uspořádali pochod na Hrad, aby vyjádřili podporu prezidentu Benešovi, byli však rozehnáni.[7][10] Nemocný a zlomený prezident, traumatizovaný zkušeností z Mnichova, nakonec nátlaku podlehl.[3] Dne 25. února 1948 přijal demisi demokratických ministrů a souhlasil s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu.[1][8] Tím byla vláda fakticky zcela v rukou komunistů.
Klement Gottwald následně z balkonu paláce Kinských na Staroměstském náměstí (ačkoliv se často mylně uvádí Václavské náměstí) davům oznámil: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“[1][7] Vítězný únor byl dokonán.
Důsledky převratu: Cesta do totality
Únorový převrat znamenal konec demokracie v Československu. Následovaly rozsáhlé čistky ve všech oblastech společnosti – v armádě, bezpečnostních složkách, státní správě i ve školství.[4] Nekomunistické politické strany byly buď rozpuštěny, nebo se staly loutkovými organizacemi pod kontrolou KSČ.[4] Tisíce lidí byly pronásledovány, vězněny a donuceny k emigraci.[2] V květnu 1948 byla přijata nová ústava, která zakotvila vedoucí úlohu KSČ ve státě.[2] Prezident Beneš ji odmítl podepsat a v červnu abdikoval, na jeho místo nastoupil Klement Gottwald.[2] V září téhož roku Edvard Beneš zemřel. Nejasnou zůstává smrt ministra zahraničí Jana Masaryka, který byl 10. března 1948 nalezen mrtvý pod oknem svého bytu.
Únor 1948 a následná čtyřicetiletá vláda komunistické strany přinesly zemi politický útlak, ekonomický úpadek a mezinárodní izolaci.[1][13] Příběh „Vítězného února“ je tak nejen příběhem o mocenském puči, ale i složitým svědectvím o poválečné době, kdy se naděje na lepší a spravedlivější svět pro mnohé prolnuly s iluzí, která zemi zavedla do slepé uličky totality.
