Budapešť/Praha – Byly to necelé dva týdny, kdy se zdálo, že nemožné se stane skutečností. V ulicích Budapešti ležela na zemi obří bronzová hlava Stalina, z maďarských vlajek byly vystříhány komunistické znaky a sovětské tanky couvaly před odhodláním studentů a dělníků. Maďarské povstání z roku 1956, od jehož krvavého potlačení letos uplyne 70 let, zůstává jedním z nejsilnějších příběhů studené války. Byla to chvíle, kdy maska „bratrské pomoci“ Sovětského svazu definitivně spadla a svět spatřil brutální tvář impéria, které nehodlalo pustit své kolonie ze řetězu.
Papiňák pod tlakem: Příčiny výbuchu
Abychom pochopili výbuch z 23. října 1956, musíme se podívat pod pokličku tehdejšího Maďarska. Země byla v první polovině 50. let vedena Mátyásem Rákosim, mužem, který se sám hrdě označoval za „Stalinova nejlepšího žáka“. Jeho vláda se vyznačovala jedním z nejtvrdších terorů ve východním bloku. Tajná policie ÁVH (Államvédelmi Hatóság) měla absolutní moc, desetitisíce lidí byly vězněny, ekonomika kolabovala pod tíhou nesmyslné industrializace a životní úroveň se propadla na dno.
Naděje svitla po Stalinově smrti v roce 1953 a následném projevu Nikity Chruščova o kultu osobnosti v roce 1956. Atmosféra v celém bloku se začala měnit. Rozbuškou se staly události v polské Poznani v červnu 1956, kde dělníci povstali proti režimu. Maďarští studenti, cítící solidaritu a příležitost, svolali na 23. října demonstraci k soše generála Bema, polského hrdiny maďarské revoluce z roku 1848.
Od pokojného protestu k válce v ulicích
To, co začalo jako poklidná manifestace solidarity s Polskem a požadavků na reformy (včetně slavných „16 bodů“, které žádaly odchod sovětských vojsk a svobodné volby), se během hodin změnilo v ozbrojené povstání.
Zlom nastal večer u budovy rozhlasu. Když se delegace studentů pokusila nechat odvysílat své požadavky, příslušníci ÁVH spustili do davu palbu. Zpráva o masakru se bleskově rozšířila městem. Dělníci ze zbrojovek rozdali zbraně, vojáci maďarské armády se přidali na stranu povstalců a strhávali si z čepic rudé hvězdy. Symbolem revoluce se stala maďarská trikolóra s dírou uprostřed – tam, kde býval nenáviděný komunistický znak.
Do čela státu se vrátil reformní komunista Imre Nagy. Byl to muž kompromisu, který se však pod tlakem ulice a okolností stal symbolem národního odporu. Během několika dní se zdálo, že revoluce zvítězila. Sovětské jednotky se začaly stahovat z Budapešti, tajná policie byla rozpuštěna a vznikaly revoluční výbory.
Osudová chyba: Neutralita
Kreml zpočátku váhal. Nikita Chruščov nebyl nadšený představou krveprolití, které by poškodilo image SSSR u západní levice. Nicméně dynamika v Budapešti byla rychlejší než diplomacie. Imre Nagy, ve snaze zajistit Maďarsku bezpečnost, vyhlásil 1. listopadu vystoupení z Varšavské smlouvy a deklaroval neutralitu země podle rakouského vzoru.
To byla pro Moskvu červená linie. Ztráta strategického území a narušení celistvosti bloku bylo nepřijatelné. Zatímco sovětský velvyslanec Jurij Andropov (budoucí vládce SSSR) ujišťoval Nagyho o mírových úmyslech, sovětské velení připravovalo operaci „Vichr“. Západ, paralyzovaný probíhající Suezskou krizí, dal jasně najevo, že kvůli Maďarsku třetí světovou válku riskovat nebude.
Operace Vichr: David proti Goliášovi
V neděli 4. listopadu 1956 ve 4:00 ráno začala invaze. Do země vtrhlo přes 60 000 sovětských vojáků s nejmodernějšími tanky T-54. Proti nim stáli špatně vyzbrojení civilisté, studenti a zbytky maďarské armády.
Boje byly brutální. Legendární se stali „pešťští kluci“ (Pesti srácok) – teenageři, kteří v úzkých uličkách Budapešti ničili sovětské tanky Molotovovými koktejly. Baštou odporu se stalo okolí kina Corvin. Imre Nagy pronesl v rádiu zoufalý projev: „Dnes svítá. Sovětská vojska zaútočila na naše hlavní město… Naše jednotky bojují. Vláda je na svém místě.“ Byla to jeho poslední slova k národu předtím, než se uchýlil na jugoslávskou ambasádu.
Odpor byl zlomen během týdne, ačkoliv izolované skupiny bojovaly v horách a průmyslových čtvrtích ještě déle. Bilance byla tragická: přes 2 500 mrtvých Maďarů, 20 000 zraněných a zničená velká část Budapešti. Sověti přiznali ztrátu 722 vojáků.
Dlouhé stíny roku 1956
Důsledky povstání byly devastující a formovaly Maďarsko na další tři dekády.
-
Politické čistky a poprava Imre Nagye: Sověti dosadili k moci Jánose Kádára, který zradil revoluci. Následovaly masové procesy. Imre Nagy byl, navzdory slibu bezpečné cesty, zatčen, tajně souzen a v roce 1958 popraven.
-
Exodus inteligence: Po otevření hranic uprchlo na Západ přibližně 200 000 Maďarů. Země tak přišla o elitu národa – vědce, umělce, inženýry a studenty.
-
Gulášový komunismus: János Kádár, vědom si nenávisti obyvatelstva, uzavřel s národem nepsanou dohodu. Výměnou za rezignaci na politickou svobodu zajistil relativní ekonomický dostatek a volnější kulturní poměry (tzv. gulášový komunismus). Maďarsko se stalo „nejveselejším barákem v lágru“, ale cena byla vykoupena zapomněním na rok 1956.
-
Disiluze Západu: Pro mnoho levicových intelektuálů na Západě (např. Jean-Paul Sartre či Albert Camus) znamenal rok 1956 vystřízlivění. Sovětský svaz definitivně ztratil morální kredit „osvoboditele“ a ukázal se jako imperiální velmoc.
Odkaz pro dnešek
Dnes, sedmdesát let poté, je rok 1956 základním kamenem moderní maďarské identity. Připomíná, že touha po svobodě dokáže sjednotit národ bez ohledu na ideologii – na barikádách stáli vedle sebe komunisté, liberálové i konzervativci.
Z českého pohledu je rok 1956 mementem i varováním. Zatímco v roce 1956 Češi mlčeli (a mnozí komunisté invazi schvalovali), o dvanáct let později, v roce 1968, se role otočily a maďarská armáda se – byť neochotně – podílela na okupaci Československa. Historie tak ukázala, že v sovětském bloku nebyla svoboda jednoho národa možná bez svobody těch ostatních.
