Byla to technologie, která v 90. letech navždy změnila vzhled našich obývacích pokojů. Těžké a objemné „bedny“ s katodovými trubicemi ustoupily elegantním plochým panelům, které slibovaly zážitek jako v kině. Plazmová televize se stala symbolem technologického luxusu a synonymem pro kvalitní obraz. Přestože ji nakonec vytlačily LCD a OLED technologie, její příběh je fascinující ukázkou inženýrského důvtipu, který předběhl svou dobu.
Když se dnes podíváte na moderní OLED televizor, díváte se na duchovního nástupce plazmy. Ale cesta k tenké obrazovce, která dokáže sama vyzařovat světlo, začala mnohem dříve, než by většina lidí hádala. Konkrétně v laboratořích americké univerzity v době, kdy barevné vysílání bylo ještě v plenkách.
Záblesk v laboratoři: Rok 1964
Historie plazmové obrazovky se začala psát v roce 1964 na Univerzitě v Illinois v Urbana-Champaign. Tři inženýři a vynálezci – Donald Bitzer, Gene Slottow a tehdejší student Robert Willson – hledali řešení problému pro počítačový výukový systém PLATO. Tehdejší monitory s katodovou trubicí (CRT) měly nízkou obnovovací frekvenci, což způsobovalo nepříjemné blikání obrazu, které unavovalo oči studentů.
Tým přišel s revolučním nápadem: vytvořit displej tvořený mřížkou malých buněk naplněných plynem, které by se po přivedení elektrického napětí rozsvítily. První prototyp byl malý, monochromatický a svítil charakteristickou oranžovou barvou, kterou způsoboval plyn neon. Tento vynález získal cenu Emmy za technický přínos, ale trvalo ještě několik desetiletí, než se technologie dostala z univerzitních sálů do domácností.
Technologie: Miliony malých zářivek
Abychom pochopili, proč byla plazma tak revoluční (a proč měla tak nádherný obraz), musíme se podívat pod „kapotu“. Název technologie vychází z fyzikálního stavu hmoty. Plazma je ionizovaný plyn, který vede elektřinu.
Plazmový panel se skládá ze dvou skleněných desek, mezi kterými jsou miliony miniaturních buněk (pixelů). Každá buňka obsahuje směs vzácných plynů, obvykle neonu a xenonu. Když do buňky pustíte elektrický proud, plyn se změní na plazmu a vyzáří ultrafialové světlo. Toto světlo je pro lidské oko neviditelné, ale dopadá na vrstvu luminoforu (fosforu) na stěně buňky. Luminofor absorbuje UV záření a okamžitě ho přemění na viditelné světlo.
Každý pixel v barevné plazmové televizi se skládá ze tří subpixelů – červeného, zeleného a modrého. Mícháním jejich intenzity vzniká výsledný barevný obraz.
Klíčovým rozdílem oproti konkurenčním LCD televizorům bylo to, že plazmové buňky jsou emisivní. To znamená, že každý bod obrazovky svítí sám o sobě. LCD televize funguje jako vitrážové okno – potřebuje za sebou lampu (podsvícení), která svítí skrz barevné filtry. Plazma podsvícení nepotřebuje. To jí dávalo obrovskou výhodu: dokonalou černou. Když měl být pixel černý, prostě se vypnul. U LCD podsvícení svítí stále, takže černá je spíše tmavě šedá.
Zlatá éra: 90. léta a počátek milénia
Cesta k plnobarevné velkoplošné televizi byla trnitá. Bylo nutné vyvinout stabilní modré luminofory a miniaturizovat ovládací elektroniku. Průlom nastal v 90. letech. Japonská společnost Fujitsu v roce 1992 představila první 21palcový plnobarevný displej. O pět let později, v roce 1997, uvedla společnost Philips na trh první komerčně prodávanou plochou plazmovou televizi s úhlopříčkou 42 palců. Cena? Astronomických 15 000 dolarů.
V tu chvíli se strhla lavina. Firmy jako Panasonic (Matsushita), Pioneer, Samsung a LG investovaly miliardy do vývoje. Plazmová televize se stala statusovým symbolem. Pokud jste na přelomu tisíciletí chtěli to nejlepší domácí kino, chtěli jste plazmu.
Nabízela bezkonkurenční pozorovací úhly, přirozené podání barev a díky rychlé reakci plynu i perfektní ostrost pohybu, což oceňovali fanoušci sportu a akčních filmů. Vrcholem této éry byly televizory Pioneer Kuro (japonsky „černá“), které jsou dodnes považovány za jedny z nejlepších zobrazovačů historie, schopné vyprodukovat tak hlubokou černou, že ve tmě nebylo poznat, kde končí obrazovka a začíná rám televize.
Prohraná válka s LCD: Proč plazma zmizela?
Pokud byla technologie tak skvělá, proč už ji dnes v obchodech nenajdeme? Odpověď je kombinací ekonomiky, fyzikálních limitů a marketingu. Plazmové televize čelily silnému soupeři: LCD (displejům s tekutými krystaly).
Zpočátku mělo LCD horší obraz, ale technologie se rychle zlepšovala (zejména s příchodem LED podsvícení). LCD panely měly několik zásadních výhod, které nakonec rozhodly o osudu plazmy:
-
Spotřeba energie a teplo: Plazmové televize byly energeticky náročné. Přeměna plynu na plazmu generuje teplo. Velké panely často „topily“ a měly vysokou spotřebu elektřiny, což se stávalo problémem s příchodem přísnějších ekologických regulací v EU i USA.
-
Hmotnost a tloušťka: Plazmy vyžadovaly silné sklo, aby udržely plyn pod tlakem a tlumily hluk bzučících transformátorů. Byly těžké a tlustší než elegantní, tenké LED LCD televize.
-
Vypalování obrazu: Strašák raných plazem. Pokud jste na obrazovce nechali dlouho statický obraz (např. logo televizní stanice), mohl se do fosforové vrstvy trvale „vypálit“. Ačkoliv moderní modely měly funkce na ochranu (posun pixelů), pověst technologie tím utrpěla.
-
Problém s rozlišením 4K: Toto byl zřejmě poslední hřebíček do rakve. S nástupem 4K rozlišení bylo nutné vměstnat na obrazovku čtyřikrát více pixelů. U plazmy to znamenalo zmenšit plynové buňky. Jenže menší buňka méně svítí a hůře se ovládá. Vyrobit 4K plazmu s rozumnou spotřebou a jasem bylo inženýrsky extrémně náročné a drahé. LCD tento přechod zvládlo hravě.
Konec jedné éry
Postupný konec nastal kolem roku 2013 a 2014. Panasonic, největší zastánce a inovátor plazmové technologie, oznámil ukončení výroby. Krátce poté následovali Samsung a LG. Svět se definitivně přeorientoval na LED LCD a vyhlížel novou naději – OLED.
OLED (organické LED diody) dnes zaujímá místo, které kdysi patřilo plazmě. Stejně jako ona, i OLED je emisivní technologie – každý bod svítí sám. Nabízí dokonalou černou a nekonečný kontrast, ale bez vysoké spotřeby, váhy a tloušťky plazmy.
Přesto mnozí videofilové na plazmu vzpomínají s nostalgií. Její „filmový“ charakter obrazu, měkkost a přirozenost pohybu jsou vlastnosti, které levné LCD televize dodnes nedokázaly plně napodobit. Plazmová televize byla technologickým mostem mezi analogovou minulostí a digitální budoucností. Byla to technologie, která sice prohrála komerční válku, ale vyhrála srdce nadšenců a definovala standard kvality obrazu na dlouhá desetiletí dopředu.
