České dějiny jsou protkány příběhy dynastií, které přicházely a odcházely, ale málokterá zanechala tak hlubokou stopu jako Lucemburkové. Jejich éra je vnímána jako „zlatý věk“, kdy se Praha stala centrem Evropy. V současné veřejné debatě se však historická sláva často mísí s moderními právními spory o navracení majetků konfiskovaných na základě Benešových dekretů. Jak se Lucemburkové k moci dostali, jak zbohatli a je pravdou, že dnes usilují o návrat starých držav? Odpověď je složitější a odhaluje častou záměnu pojmů v českém mediálním prostoru.
Cesta k moci: Sňatková diplomacie a stříbrná pokladnice
Příběh Lucemburků v Čechách se začal psát roku 1310. Po vymření rodu Přemyslovců po meči (zavražděním Václava III. v roce 1306) nastalo v českých zemích období chaosu a bojů o trůn. Česká šlechta, obávající se silných Habsburků, hledala kompromisního kandidáta. Volba padla na Jana Lucemburského, teprve čtrnáctiletého syna římského krále Jindřicha VII.
Klíčem k legitimitě byla sňatková politika. Jan Lucemburský se v září 1310 oženil s osmnáctiletou Eliškou Přemyslovnou, dědičkou domácího trůnu. Tímto aktem Lucemburkové získali nejen českou korunu, ale především přístup k obrovským zdrojům.
Základem lucemburské moci a bohatství nebyly jen feudální pozemky, ale především Kutná Hora. Ve 14. století produkovaly zdejší doly až třetinu veškerého evropského stříbra. Tento „stříbrný proud“ umožnil Janu Lucemburskému financovat jeho nákladnou zahraniční politiku a válečné výpravy. Jeho syn Karel IV. pak tyto prostředky využil mnohem strategičtěji – k masivní výstavbě (Karlštejn, Nové Město pražské, kamenný most), vykupování hradů ze zástavy a diplomatickému rozšiřování zemí Koruny české o Horní Falc, Svídnicko či Braniborsko. Lucemburkové tak svůj majetek nezískali loupeží, ale kombinací dynastického práva, nerostného bohatství země a obratné diplomacie.
Historický zlom: Konec dynastie a osud majetků
Je klíčové pochopit, že historický rod Lucemburků v mužské linii vymřel smrtí císaře Zikmunda v roce 1437. Veškeré jejich majetky, tituly a země Koruny české přešly sňatkem Zikmundovy dcery na rod Habsburků (Albrecht II. Habsburský). Neexistuje tedy žádná přímá kontinuita mezi středověkými Lucemburky a dnešními restitučními spory.
Rod, který dnes vládne Velkovévodství lucemburskému (dynastie Nasavsko-Weilburská, větev Bourbon-Parma), nemá s českými králi 14. století přímou majetkovou návaznost, která by zakládala nárok na Karlštejn nebo Kutnou Horu.
Moderní restituce: O co se vlastně hraje?
Pokud se v médiích objevují informace o „snaze Lucemburska či cizích států o prolomení Benešových dekretů“, jde velmi často o záměnu s Lichtenštejnskem, případně o individuální nároky šlechtických rodů, které mají vazby na zahraničí.
Benešovy dekrety z roku 1945 (zejména dekret č. 12/1945 Sb.) nařídily konfiskaci zemědělského majetku osobám německé a maďarské národnosti, zrádcům a kolaborantům, a to bez náhrady. Tento akt byl reakcí na nacistickou okupaci a zvěrstva druhé světové války.
Záměna s Lichtenštejnskem
Nejvýraznějším aktérem, který se soudně domáhá navrácení obrovských majetků (včetně zámků Lednice a Valtice), je Lichtenštejnské knížectví (resp. Nadace knížete z Lichtenštejna).
Lichtenštejnové tvrdí, že jim byl majetek zabaven neoprávněně, protože nebyli Němci, ale občany neutrálního státu Lichtenštejnsko. Československé úřady je však v roce 1945 označily za Němce na základě sčítání lidu z roku 1930, kde se přihlásili k německé národnosti a řeči.
Stát trvá na tom, že konfiskace proběhla ex lege (ze zákona) v roce 1945 a nelze ji zpochybnit. Restituční zákony z 90. let umožňují nápravu křivd vzniklých až po 25. únoru 1948 (komunistický puč). Benešovy dekrety spadají před toto datum, a proto jsou pro restituce „neprolomitelnou hranicí“.
Je snaha o navrácení majetku oprávněná?
Pokud bychom teoreticky uvažovali o nárocích jakéhokoli subjektu (ať už Lichtenštejnů, nebo jiných rodů s vazbami na západní Evropu) na majetek zabavený dekrety, narážíme na dvě roviny: právní a morální.
1. Právní rovina: Nároky jsou neoprávněné
Z hlediska platného práva České republiky a judikatury Ústavního soudu jsou tyto snahy neoprávněné.
Klíčovým argumentem je hranice 25. února 1948. Český stát se rozhodl napravovat především křivdy komunistického režimu. Zpochybnění konfiskací z roku 1945 by otevřelo „Pandořinu skříňku“ a mohlo by destabilizovat vlastnické vztahy v celé zemi.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že dekrety byly v době svého vydání legálním a legitimním aktem československého státu v reakci na válku. Z dnešního pohledu lidských práv mohou působit tvrdě (princip kolektivní viny), ale nelze je posuzovat dnešní optikou zpětně.
2. Morální a mezinárodní rovina: Prostor pro polemiku
Zde je situace složitější a dává kritikům dekretů určité argumenty:
V případě Lichtenštejnska (a hypoteticky Lucemburska, pokud by šlo o majetek jejich občanů) je argumentace silná. Pokud byl majetek zabaven občanům neutrálního státu jen proto, že hovořili německy, jde o extenzivní výklad pojmu „Němec“, který mohl být účelový s cílem získat lukrativní panství.
Moderní právní stát odmítá princip kolektivní viny. Odpůrci konfiskací tvrdí, že by se mělo zkoumat, zda se konkrétní majitelé (šlechtici) skutečně provinili kolaborací s nacisty. V mnoha případech (např. rodina Kinských nebo Lobkowiczů) se prokázalo, že nikoliv, a majetky v restitucích získali zpět. U jiných (Lichtenštejnové) stát trvá na administrativním zařazení k Němcům z roku 1945.
Závěr: Historie vs. Současnost
Shrneme-li fakta: Historický rod Lucemburků, který vybudoval slávu českého království, o žádný majetek nežádá, protože neexistuje. Jejich majetky se staly součástí státního či královského majetku už v 15. století.
Pokud hovoříme o snaze zahraničních entit o prolomení Benešových dekretů dnes, jedná se primárně o Lichtenštejnsko. Ačkoliv jejich argumenty o neutralitě a nespravedlnosti kolektivní viny mají svou logickou váhu, v kontextu českého právního řádu a historické kontinuity jsou tyto nároky neprůchozí. Česká republika chrání poválečné uspořádání jako základ své moderní státnosti. Případné prolomení dekretů by totiž neznamenalo jen navrácení několika zámků, ale precedent zpochybňující samotné základy republiky po roce 1945.
