Nová obranná osa v Evropě? Británie, Francie a Německo tvoří spojenectví mimo rámec NATO

Londýn/Berlín/Paříž – Evropská bezpečnostní architektura prochází tichou, ale zásadní proměnou. Spojené království, Francie a Německo, tři klíčové evropské mocnosti, v posledních týdnech uzavřely sérii bilaterálních obranných dohod. Tyto smlouvy vytvářejí faktickou trojstrannou alianci s Británií v jejím středu, která funguje souběžně se Severoatlantickou aliancí a vyvolává otázky o budoucnosti kolektivní obrany kontinentu.

Dohody, které mění pravidla hry

V centru dění stojí dvě klíčové smlouvy. První z nich je britsko-německá Kensingtonská dohoda, pojmenovaná podle londýnské čtvrti, kde byla slavnostně podepsána. Ta navazuje na dřívější ujednání a prohlubuje vojenskou spolupráci obou zemí v reakci na ruskou agresi.

Nejdůležitějším bodem je článek 3, který stanoví, že si strany „jako blízcí spojenci navzájem poskytnou pomoc v případě ozbrojeného útoku, a to i vojenskými prostředky“. Tento závazek nápadně připomíná slavný článek 5 Washingtonské smlouvy o NATO, což vyvolalo otázky, proč je taková klauzule vůbec nutná. Německý kancléř Friedrich Merz při setkání se svým britským protějškem Keirem Starmerem ujistil, že dohoda nenahrazuje závazky v rámci Aliance, ale doplňuje je.

Krátce předtím, 10. července, podepsali britský premiér Starmer a francouzský prezident Emmanuel Macron v Londýně podobně významnou deklaraci. Ta se zaměřuje na koordinaci nezávislých jaderných arzenálů obou zemí s tím, že „neexistuje mimořádná hrozba pro Evropu, která by nevyvolala reakci obou zemí“.

Obě smlouvy se navíc shodují v klíčovém bodě: společném vývoji zbraní dlouhého dosahu. Britsko-francouzská spolupráce má modernizovat a posílit střely s plochou dráhou letu Storm Shadow/SCALP a vyvinout jejich nástupce. Britsko-německá dohoda zase počítá s vývojem rakety o doletu až 2 000 kilometrů v horizontu deseti let.

Historické ozvěny: Smlouvy končící na Rýně

Vznik této „osvěžené dohody“ mezi Londýnem, Paříží a Berlínem má znepokojivé historické paralely. Evropské dějiny jsou plné bezpečnostních dohod, jejichž platnost symbolicky i fakticky končila na řece Rýn. Nejznámějším příkladem jsou Locarnské dohody z roku 1925. Tehdy si Francie, Belgie a Německo za britské a italské garance vzájemně zaručily své západní hranice. Východní hranice Německa (s Polskem a Československem) však zůstaly bez těchto pevných záruk, což v důsledku vytvořilo v Evropě dvourychlostní bezpečnost.

Tento model „jádra Evropy“, které si zajišťuje vlastní bezpečnost prioritně, zatímco státy dále na východ stojí v jakési druhé linii, je historickým strašákem pro země střední a východní Evropy. Podobné dohody v minulosti signalizovaly, že velmoci jsou ochotny garantovat mír ve svém bezprostředním sousedství, ale jejich odhodlání bránit spojence za pomyslnou hranicí Rýna může být slabší.

Co to znamená pro Českou republiku?

Pro Česko představuje vznik této nové osy příležitost i značné riziko.

Na jedné straně lze argumentovat, že silnější a akceschopnější evropský pilíř NATO je v českém zájmu. Pokud budou Británie, Francie a Německo schopny rychleji a efektivněji reagovat na hrozby, posílí to bezpečnost celého kontinentu. Vytvoření robustních obranných kapacit v Evropě snižuje závislost na Spojených státech, jejichž politická orientace může být v budoucnu nejistá.

Na straně druhé je zde však právě ona obava z „Evropy dvou rychlostí“.

1. 1. Oslabení solidarity NATO: Pokud si klíčoví členové vytvářejí vlastní, exkluzivní obranné pakty, může to erodovat princip „jeden za všechny, všichni za jednoho“, na kterém stojí článek 5. V krizové situaci by mohla vzniknout otázka, zda je prioritou aktivace těchto bilaterálních smluv, nebo kolektivní reakce celé Aliance.

   2. Periferie Evropy: Hrozí, že se Česká republika, Polsko a pobaltské státy ocitnou v pozici zemí na „východ od Rýna“ – formálně sice plnohodnotných spojenců, ale vnímány jako součást méně důležitého bezpečnostního prostoru. Důraz na společný vývoj zbraní mezi těmito třemi zeměmi by je mohl technologicky a strategicky ještě více oddělit od ostatních.

   3. Návrat velmocenské politiky: Místo jednotné aliance by se evropská bezpečnost mohla vrátit k modelu koncertu velmocí, kde si klíčoví hráči rozdělují sféry vlivu a uzavírají dohody, které vyhovují především jim. V takovém uspořádání by hlas menších zemí, jako je Česká republika, ztratil na váze. Zatímco v NATO platí princip konsenzu, v neformální alianci velmocí by se strategická rozhodnutí mohla přijímat v úzkém kruhu a ostatní by byli postaveni před hotovou věc. To zvyšuje riziko, že by zájmy států na východním křídle mohly být v budoucích vyjednáváních s potenciálním protivníkem obětovány ve prospěch stability v „jádru“ Evropy.

Nové dohody jsou logickou reakcí na ruskou agresi a možné budoucí oslabení transatlantické vazby. Pro Prahu je však klíčové, aby tato iniciativa byla vnímána a realizována jako posílení celku, nikoli jako vznik exkluzivního klubu. Česká diplomacie bude muset aktivně usilovat o to, aby nebyla z těchto klíčových debat a projektů vyloučena a aby princip nedělitelnosti alianční bezpečnosti zůstal absolutní prioritou. Jinak by se mohlo stát, že zatímco se na Seině a Temži slaví, na Vltavě a Visle poroste nervozita.