Před rokem 2004 byl český televizní humor definován buď estrádami ve stylu Novot, nebo nekonečnými reprízami Vladimíra Menšíka. Slovo „stand-up“ bylo pro tuzemského diváka neznámým pojmem ze západních filmů. Pak ale kabelová televize HBO zariskovala a vypustila do éteru experiment, který zpočátku působil rozpačitě, aby se nakonec stal kultovním fenoménem. Pořad „Na stojáka“ nejenže definoval jednu generaci komiků, ale od základů změnil vnímání zábavy v Česku.
Psal se rok 2004 a česká pobočka HBO hledala způsob, jak oživit svou původní tvorbu. Zadání znělo jasně: vytvořit formát, který by fungoval podobně jako populární americké „comedy specials“, jež byly v zámoří pilířem programu této stanice. Úkolu se chopil režisér Zdeněk Tyc a dramaturgie začala hledat odvážlivce, kteří by se postavili před mikrofon.
Porodní bolesti a čtení z papíru
Začátky nebyly jednoduché. V Česku neexistovala tradice stand-up comedy klubů jako v Londýně nebo New Yorku. Existovalo zde silné dědictví divadel malých forem (Semafor, Cimrmani), ale to bylo založeno na písničkách a hraných scénkách. Postavit se sám před diváky, bez kostýmu, bez rekvizit a často i bez pointy, bylo něco zcela nového.
První díly Na stojáka, které se natáčely v pražských klubech, tak připomínaly spíše literární čtení. Mnoho vystupujících si své texty přinášelo na papíře, ze kterého předčítali. Chyběla interakce s publikem, chyběl onen pověstný rytmus a timing. Průvodcem a jakýmsi „otcem zakladatelem“, který dodával pořadu tvář a legitimitu, se stal herec Tomáš Hanák. Jeho charismatický, a přitom cynický projev pomohl překlenout počáteční rozpaky diváků, kteří si nebyli jistí, čemu se vlastně mají smát.
Zrodila se „Blbá blondýna“ a „Tydýt“
Zlom přišel ve chvíli, kdy se formát začal profesionalizovat a vystupující pochopili, že stand-up není o vyprávění vtipů, ale o postoji. Zrodily se hvězdy, které jsou dnes stálicemi českého šoubyznysu.
Iva Pazderková přišla s konceptem „Blbé blondýny“, který byl tak přesvědčivý, že část publika zpočátku věřila, že nejde o roli. Lukáš Pavlásek, do té doby neznámý introvert, vytvořil postavu „Tydýta“, který svou genialitu skrývá za masku absolutní zmatenosti. Ester Kočičková, Karel Hynek nebo Miloš Knor přinesli humor, který byl drsný, politicky nekorektní a často balancoval na hraně trapnosti. Právě práce s trapností a tichem se stala jedním z poznávacích znamení pořadu.
Od televize k vyprodaným sálům
Pořad Na stojáka těžil i z nástupu internetu. Jednotlivé výstupy se začaly virálně šířit na YouTube, což k obrazovkám přitáhlo mladou generaci, která klasickou televizi ignorovala. HBO vysílalo pořad do roku 2012, vzniklo přes sto dílů.
Konec televizního vysílání však neznamenal konec značky. Naopak. Formát se ukázal jako životaschopný i mimo kamery. Značka „Na stojáka“ se transformovala do úspěšné agentury pořádající živá vystoupení po celé republice. Komici vyprodávali sály kulturních domů i náměstí. Ukázalo se, že Češi, národ Švejka, mají pro tento specifický, často sebeironický a kousavý druh humoru obrovské pochopení.
Dnes je stand-up v Česku etablovaným žánrem. Existují specializované kluby (např. Metro Comedy Club), v televizi běží konkurenční Comedy Club a nová generace komiků plní sociální sítě. Nic z toho by ale pravděpodobně nebylo možné, kdyby se v roce 2004 parta nadšenců nerozhodla zariskovat a v zakouřeném baru nezkusila rozesmát pár lidí jen za pomoci jednoho mikrofonu a vlastní odvahy. Na stojáka tak zůstává milníkem, který naučil Čechy, že smát se lze i věcem, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.
