Vídeň/Praha/Budapešť – Na podzim roku 1918, po více než čtyřech letech vyčerpávající a brutální války, se z mapy Evropy s konečnou platností vymazala říše, která po staletí dominovala střední Evropě. Rakousko-Uhersko, podunajská monarchie Habsburků, se rozpadlo v prach. Nebyl to náhlý kolaps, ale finále dlouhé, bolestivé agónie. Zánik tohoto „kolosu na hliněných nohou“ nebyl jen pádem jedné dynastie, ale koncem celé jedné éry a zrodem nové, neklidné Evropy národních států, včetně Československa.
Příznaky nemoci před bouří: Žalář národů?
Rakousko-Uhersko na počátku 20. století připomínalo velkolepou, avšak vnitřně prohnilou stavbu. Na jedné straně to byl obrovský integrovaný ekonomický prostor, centrum vědy, kultury a umění, kde vedle sebe žilo na 50 milionů lidí a více než tucet různých národností: Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Ukrajinci, Slováci, Slovinci, Chorvati, Srbové, Rumuni, Italové a další. Na straně druhé však byla tato rozmanitost jeho největší slabinou.
Klíčovým problémem byla nevyřešená národnostní otázka. Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, které vytvořilo dualistickou monarchii, v podstatě povýšilo Maďary na roveň Němcům. Říše se rozdělila na Předlitavsko (rakouskou část) a Zalitavsko (uherskou část). Tento krok sice dočasně uspokojil maďarské ambice, ale fatálně ignoroval aspirace ostatních národů, především Slovanů. Češi, kteří se marně dožadovali podobného postavení v rámci tzv. trialismu, se cítili podvedeni. Slováci v Uhrách čelili brutální maďarizaci. Jihoslované snili o spojení se sousedním Srbskem.
Politický systém byl paralyzován. Vídeňská Říšská rada byla neustále blokována spory mezi národními frakcemi. Císař František Josef I., starý muž symbolizující staré časy, vládl spíše setrvačností než aktivní vizí. Říše nedokázala najít recept na rostoucí vlnu nacionalismu, která v 19. století zachvátila celou Evropu. Pro mnoho svých obyvatel se monarchie stala tím, co český historik František Palacký kdysi prorocky nazval „žalářem národů“.
První světová válka: Rozbuška, která zapálila sud prachu
Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu 28. června 1914 byl onou osudnou jiskrou. Následná válka, do které se monarchie vrhla s vidinou rychlého vítězství nad Srbskem, se ukázala být jejím hrobem. Válka obnažila všechny slabiny říše v plné nahotě.
1. Vojenská a materiální vyčerpanost: Mnohonárodnostní armáda, ač zpočátku bojovala loajálně, trpěla obrovskými ztrátami. Na frontách v Rusku, Itálii a na Balkáně padly miliony vojáků. Doma se hroutilo zásobování. V zimě 1917–1918 lidé ve městech hladověli. Morálka klesala a touha po míru za jakoukoliv cenu rostla.
2. Práce zahraničního odboje: Zatímco doma sílil tichý odpor, v zahraničí se zformoval efektivní politický odboj. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik neúnavně přesvědčovali politiky dohodových mocností (Francie, Velké Británie, USA), že Rakousko-Uhersko je třeba rozbít a na jeho troskách vybudovat nové, demokratické státy. Jejich argumenty padly na úrodnou půdu. Zejména po vstupu USA do války se heslo „práva na sebeurčení národů“, prosazované americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, stalo smrtící zbraní proti mnohonárodnostním říším.
3. Ztráta kontroly a vnitřní rozklad: V posledním roce války se autorita Vídně a Budapešti hroutila. Vojáci masově dezertovali z fronty, v zázemí propukaly stávky a nepokoje. Místní orgány, jako například Národní výbory v českých zemích, postupně přebíraly moc. Císařský aparát ztrácel schopnost vynucovat si poslušnost.
Agónie a pád: Říjen a listopad 1918
Poslední hřebík do rakve zasadila neúspěšná ofenzíva na italské frontě v létě 1918 a následný kolaps bulharské a turecké fronty. Bylo jasné, že Centrální mocnosti válku prohrají. Mladý a nezkušený císař Karel I., který nastoupil na trůn v roce 1916, se v posledních týdnech pokusil o zoufalý manévr na záchranu říše.
16. října 1918 vydal tzv. Národní manifest, ve kterém sliboval přeměnu rakouské části monarchie ve spolkový stát svobodných národů. Bylo to však gesto, které přišlo tragicky pozdě. Národy už nechtěly autonomii v rámci říše – chtěly plnou nezávislost. Manifest byl vnímán jako projev slabosti a jen urychlil rozpad.
Následovala lavina událostí, která smetla starou monarchii během několika dní:
-
28. října 1918: V Praze Národní výbor československý převzal moc a vyhlásil samostatný československý stát. Zpráva o kapitulaci Rakouska-Uherska, ač předčasná, vyvolala v ulicích spontánní oslavy. Lidé strhávali symboly monarchie a s nadšením vítali novou republiku.
-
29. října 1918: V Záhřebu chorvatský Sabor vyhlásil odtržení od monarchie a vznik Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (který se později spojil se Srbskem do Jugoslávie).
-
30. října 1918: V Turčianském svatém Martině se Slovenská národní rada přihlásila k československému státu Martinskou deklarací.
-
31. října 1918: V Budapešti vypukla tzv. Astrová revoluce, která vedla k odtržení Maďarska a pádu vlády.
-
3. listopadu 1918: Rakousko-Uhersko podepsalo příměří ve Villa Giusti, čímž pro něj válka definitivně skončila. Armáda se v chaosu rozpadla.
Poslední akt dramatu se odehrál 11. listopadu 1918, kdy císař Karel I. podepsal abdikační listinu, v níž se zřekl podílu na státních záležitostech. Následujícího dne byla ve Vídni vyhlášena Republika Německé Rakousko. Po více než 600 letech vláda Habsburků ve střední Evropě skončila.
Dědictví rozpadu: Nová Evropa a přetrvávající stíny
Na troskách Rakouska-Uherska vznikly nové, nebo výrazně rozšířené, státy: Československo, Rakousko, Maďarsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie). Územní zisky si připsaly také Polsko, Rumunsko a Itálie.
Rozpad monarchie přinesl mnoha národům vytouženou svobodu a vlastní státnost. Zároveň však vytvořil nové problémy, které poznamenaly celý zbytek 20. století. Princip sebeurčení byl uplatněn nedůsledně. Nové hranice, narýsované vítěznými mocnostmi, často nerespektovaly etnické složení, což vedlo ke vzniku početných a nespokojených menšin v nástupnických státech – Němců v Československu, Maďarů na Slovensku a v Rumunsku. Tyto menšinové problémy se staly jedním z hlavních zdrojů nestability a posloužily jako záminka pro agresivní politiku Adolfa Hitlera o dvacet let později.
Zanikla také velká zóna volného obchodu. Nové hranice přerušily staleté ekonomické vazby, což způsobilo nástupnickým státům v prvních letech existence značné hospodářské potíže.
Přestože je Rakousko-Uhersko často vnímáno negativně, jeho rozpad zanechal i jistou nostalgii. Byl to svět, který, přes všechny své chyby, dokázal po dlouhou dobu udržet pohromadě mozaiku národů a kultur. Jeho pád nebyl jen politickým aktem, ale kulturním a společenským zemětřesením, jehož dozvuky cítíme ve střední Evropě dodnes.
