Ostrava/Praha – Je to proces, který definitivně uzavírá jednu z nejvýznamnějších kapitol českého průmyslu. Zatímco těžba černého uhlí na Karvinsku fakticky skončila, pod zemí začíná probíhat mnohem tišší, ale o to definitivnější operace: řízená likvidace a následné zatopení dolů. Tento krok není jen technickou výzvou, ale především zásadním strategickým rozhodnutím. Jakmile voda zaplaví kilometry chodeb, zbývající zásoby uhlí – suroviny, na které stála česká energetická bezpečnost – budou s největší pravděpodobností navždy ztraceny. Jak přesně tento složitý proces vypadá?
Technická stránka: Voda jako konečné řešení
Zatopení dolu není tak jednoduché jako „vypnutí čerpadel“. Jde o složitý hydrogeologický proces, který musí být pečlivě řízen, aby nedošlo k ekologické katastrofě na povrchu nebo nekontrolovaným výronům metanu.
Prvním krokem likvidace je tzv. rabování. Horníci musí z podzemí vytáhnout drahé technologie, kombajny, hydraulické výztuže a kilometry kabelů. Co nelze vyvézt, musí být ekologicky vyčištěno (zbaveno olejů a kapalin) a ponecháno svému osudu.
Následuje likvidace jam. Hlavní těžní jámy, hluboké často přes kilometr, se nezasypávají celé – to by bylo ekonomicky neúnosné. Místo toho se v určité hloubce pod povrchem vytvoří železobetonová „zátka“ (poval), na kterou se navrství zásypový materiál (hlušina, štěrk, beton). Povrch se pak rekultivuje, často do podoby betonového sarkofágu s odvětráváním plynu.
Samotné zatopení pak probíhá postupným vypínáním čerpadel. Voda v dole stoupá přirozeně – jde o důlní vody, které do prostor prosakují z horninového masivu. Tento proces může trvat roky. Voda postupně vyplní vyrubané prostory a vytlačí z nich důlní plyny. Právě management metanu je kritický: pokud by voda stoupala příliš rychle, plyn by mohl být nekontrolovaně vytlačen na povrch, kde hrozí výbuchy nebo zamoření sklepů v okolní zástavbě. Proto se plyn často odsává i po uzavření dolu.
Legislativní smrt uhlí: Jak se „mažou“ zásoby
Mnohem méně viditelný, ale zásadní je proces administrativní. Uhlí pod zemí je podle Horního zákona majetkem státu. Aby mohlo být „odepsáno“ a důl zatopen, musí proběhnout složitý byrokratický proces změny statutu těchto zásob.
České nerostné bohatství je evidováno v tzv. Bilanci zásob výhradních ložisek nerostů. Dokud je uhlí v této bilanci vedeno jako „vytěžitelné“ (bilanční), má stát teoreticky povinnost jej chránit pro budoucí využití.
Proces vyřazení probíhá v několika krocích:
-
Návrh na odpis: Těžební organizace (v tomto případě státní podnik DIAMO nebo OKD) vypracuje technicko-ekonomickou studii. Musí prokázat, že zbývající uhlí již není ekonomicky výhodné těžit, nebo že jeho těžba je technicky nemožná či bezpečnostně riziková.
-
Převedení do nebilančních zásob: Na základě této studie rozhodne Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) o převedení zásob z kategorie „bilanční“ do „nebilančních“. Tím stát úředně konstatuje, že s tímto uhlím již nepočítá pro energetický mix.
-
Odpis zásob: Finálním krokem je úplný odpis. Ten schvaluje MPO po projednání s Českým báňským úřadem. Rozhodnutím o odpisu zásoby právně zanikají. Z hlediska státní energetické koncepce je to moment, kdy tyto miliony tun uhlí přestávají existovat jako strategická rezerva.
Proč je to (téměř) nevratné?
Kritici, jako například bývalý energetický manažer Pavel Janeček, varují, že tento krok je sabotáží. Proč? Protože zatopení dolu je vnímáno jako „jednosměrná jízdenka“.
Voda v podzemí je vysoce mineralizovaná a agresivní. Během několika měsíců až let zkoroduje veškerou ocelovou výztuž, která drží chodby pohromadě. Bez údržby a větrání dojde k závalům chodeb. Hornina, která byla dříve stabilizovaná, se zhroutí do vyrubaných prostor.
Pokud by stát v budoucnu – například vlivem energetické krize – chtěl těžbu obnovit, nešlo by o pouhé odčerpání vody. Musely by se razit zcela nové jámy a chodby do rozrušeného a nestabilního masivu, což je technicky extrémně náročné a ekonomicky v podstatě nemožné (náklady by šly do stovek miliard korun). Znamenalo by to vybudovat důl na zelené louce v podmínkách, které jsou horší než původní.
Nový život zatopených dolů?
Ačkoliv uhlí jako strategická surovina končí, zatopené doly mohou mít pro stát nové využití. Odborníci z VŠB-TUO a státního podniku DIAMO pracují na projektech využití geotermální energie z důlních vod.
Voda v hloubkách kolem jednoho kilometru má stabilní teplotu přes 20–30 °C. Pomocí velkých tepelných čerpadel by tyto obří podzemní rezervoáry mohly sloužit k vytápění Ostravy či Havířova. Místo fosilního paliva by tak doly poskytovaly čisté teplo. Tento scénář je však zatím ve fázi pilotních projektů.
Realita roku 2026 je taková, že Česká republika se administrativně i fyzicky zbavuje své poslední fosilní strategické zásoby. Rozhodnutím o zatopení dolů stát sází vše na kartu dovozu energií a obnovitelných zdrojů, přičemž si cestu zpět k vlastnímu uhlí zalévá betonem a vodou. Zda jde o prozíravý krok směrem k moderním zdrojům, nebo hazard s bezpečností státu, ukáží až následující zimy.
