Praha – Dramatické události, které se odehrály mezi 17. a 25. únorem 1948, znamenaly zásadní a tragický zlom v novodobých dějinách Československa. Komunistická strana Československa (KSČ) tehdy plně převzala moc ve státě, což vedlo k nastolení totalitního režimu, připojení země k sovětskému bloku a čtyřiceti letům útlaku a ekonomického úpadku.
Poválečné Československo bylo zemí s formálně demokratickým zřízením, avšak politická scéna byla již silně ovlivněna rostoucím vlivem komunistů. Ti po vítězství ve volbách v roce 1946 sice sestavili vládu Národní fronty s účastí dalších stran, postupně však systematicky posilovali své pozice v klíčových mocenských složkách státu, zejména v bezpečnostních sborech.
Vládní krize jako rozbuška
Přímým spouštěčem únorových událostí se stala vládní krize. Ta se rozhořela kvůli personálním změnám ve Sboru národní bezpečnosti (SNB), které prosazoval komunistický ministr vnitra Václav Nosek. Když 13. února 1948 odmítl respektovat usnesení vlády, které tyto změny zastavovalo, rozhodli se ministři tří demokratických stran – národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany – k radikálnímu kroku.
Dne 20. února podalo 12 těchto ministrů demisi. Jejich záměrem bylo vyvolat pád vlády, vynutit si jmenování úřednického kabinetu a vypsání předčasných voleb, ve kterých doufali v oslabení komunistů. Spoléhali přitom na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Tento krok se však ukázal jako fatální politický просчет.
Komunisté přecházejí do ofenzívy
Komunistická strana, vedená Klementem Gottwaldem, na demisi reagovala okamžitě a s drtivou silou. Gottwald argumentoval, že vláda demisí menšiny ministrů nepadla a je třeba ji pouze doplnit. Zároveň komunisté rozpoutali masivní nátlakovou kampaň. Do Prahy svolali manifestace svých přízněců a 22. února se konal sjezd závodních rad, který plně podpořil jejich požadavky.
Klíčovou roli v nátlaku sehrály nově a protizákonně zformované ozbrojené složky – Lidové milice, přezdívané „ozbrojená pěst dělnické třídy“. Tyto polovojenské jednotky, podřízené přímo KSČ, začaly obsazovat strategické body v Praze, sídla demokratických stran a zastrašovat politické oponenty. Společně s komunisty ovládaným SNB demonstrovaly sílu a odhodlání komunistů použít i násilí.
Komunisté také začali vytvářet takzvané akční výbory Národní fronty, které na všech úrovních – v podnicích, úřadech i politických stranách – přebíraly moc a prováděly „očistu“ od nespolehlivých osob. Demokratické strany tak byly paralyzovány a rozkládány zevnitř.
Nátlak na prezidenta a finální akt
Tlak se soustředil na nemocného prezidenta Edvarda Beneše, který byl vystaven sérii jednání s Klementem Gottwaldem a hrozbám generální stávky a občanské války. Zatímco komunisté mobilizovali masy, demokratické strany nedokázaly zorganizovat účinnou protireakci. Jediným výraznějším projevem odporu byl pochod několika tisíc vysokoškolských studentů na Pražský hrad, který byl však brutálně rozehnán příslušníky SNB.
Pod soustředěným nátlakem, opuštěn a v izolaci, prezident Beneš nakonec kapituloval. Dne 25. února 1948 přijal demisi demokratických ministrů a souhlasil s doplněním vlády podle návrhu Klementa Gottwalda. Vládu tak ovládli komunisté a jejich spojenci.
Gottwald vzápětí na Václavském náměstí shromážděným davům oznámil své vítězství slavnou větou: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“
Důsledky převratu
Únorový převrat, komunisty oslavovaný jako „Vítězný únor“, znamenal konec demokracie v Československu na více než 40 let. Následovalo období tvrdých represí, politických procesů, zestátňování soukromého majetku a naprostého podřízení země Sovětskému svazu. Tisíce lidí byly uvězněny, popraveny nebo donuceny k emigraci. Edvard Beneš krátce po událostech, v červnu 1948, abdikoval a v září téhož roku zemřel. Únor 1948 se tak stal synonymem pro ztrátu svobody a národní suverenity, jejíž důsledky se v české a slovenské společnosti projevují dodnes.
