Praha – Sedmnáctý listopad. Datum, které je v českém kalendáři zapsáno tučným písmem. Není to jen státní svátek a den volna. Je to den s dvojí, hluboce symbolickou pamětí. Připomíná si nejen brutální zásah nacistů proti českým vysokoškolákům v roce 1939, ale i pád komunistického režimu o padesát let později, v roce 1989. V obou případech stáli v centru dění studenti – hybná síla, která se odmítla smířit s totalitní mocí a zaplatila za to vysokou cenu.
Temný listopad 1939: Zrození Mezinárodního dne studentstva
Příběh prvního 17. listopadu se začal psát již o několik týdnů dříve. V Protektorátu Čechy a Morava, který se svíjel pod nacistickou okupací, se 28. října 1939 konaly demonstrace k výročí vzniku samostatného Československa. Během nich byl v Praze postřelen student medicíny Jan Opletal. Svým zraněním 11. listopadu podlehl.
Jeho pohřeb 15. listopadu se stal tichou, avšak masivní manifestací odporu proti okupantům. Tisíce studentů doprovodily rakev svého kolegy na poslední cestě. Reakce nacistického režimu byla blesková, promyšlená a nesmírně krutá. V noci na 17. listopad přepadly jednotky SS a německé policie vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami. Bez soudu bylo popraveno devět studentských funkcionářů a představitelů akademické obce. Více než 1200 studentů bylo zatčeno a odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde desítky z nich zemřely v důsledku nelidských podmínek.
Vrcholem nacistické pomsty bylo okamžité uzavření všech českých vysokých škol. Tento krok měl zlomit ducha národa a zlikvidovat jeho budoucí elitu. Zpráva o této tragédii se však rychle rozšířila do světa. Již v roce 1941 byl v Londýně 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva, jako trvalá připomínka odvahy českých vysokoškoláků a jako symbol boje za akademickou svobodu a proti útlaku.
Sametový listopad 1989: Pád železné opony
O padesát let později se Československo nacházelo v sevření jiného totalitního režimu. Komunistická moc, ač navenek pevná, již projevovala známky rozkladu. Napětí ve společnosti rostlo a pád Berlínské zdi jen pár dní předtím signalizoval, že změny jsou nevyhnutelné.
Právě 17. listopad 1989 se stal rozbuškou, která odstartovala Sametovou revoluci. Studenti pražských vysokých škol zorganizovali oficiálně povolenou pietní manifestaci k 50. výročí nacistických represí. Pochod začal na Albertově, symbolickém místě spojeném s univerzitním životem, a měl skončit na Vyšehradě u hrobu Karla Hynka Máchy.
Po skončení oficiální části se však dav několika tisíc studentů spontánně rozhodl pokračovat do centra města. Skandovala se hesla jako „Svobodné volby!“ a „Máme holé ruce!“. Poklidný a nenásilný průvod byl zastaven na Národní třídě kordonem příslušníků Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. To, co následovalo, se stalo symbolem brutality odcházejícího režimu. Policisté uzavřeli únikové cesty a bezbranné studenty, kteří jim nabízeli květiny a zapalovali svíčky, surově zbili obušky. Stovky lidí byly zraněny.
Zpráva o masakru na Národní třídě, umocněná tehdy rozšířenou fámou o smrti studenta Martina Šmída, se stala onou poslední kapkou. Hned následující den se studenti a divadelníci připojili ke stávce. Vzniklo Občanské fórum v čele s Václavem Havlem a odstartovala série masových demonstrací na Václavském náměstí a Letenské pláni, kterých se účastnily statisíce lidí. Během několika týdnů se komunistický režim zhroutil. Cesta ke svobodě a demokracii byla otevřená.
Odkaz 17. listopadu dnes
17. listopad zůstává i dnes silným mementem. Připomíná, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale hodnotami, za které je třeba neustále bojovat. Je to den, který ukazuje sílu studentů a občanské společnosti postavit se nespravedlnosti a útlaku. Odkaz odvahy z let 1939 a 1989 je i po desetiletích stále živý a inspirující.
