Mnichov/Vídeň – Píše se rok 1938. Evropa stojí na prahu nejničivějšího konfliktu v dějinách, ale spojenectví se zatím rýsují v nečekaných obrysech. Na korbách německých obrněných vozidel, která za jásotu davů vjíždějí do Vídně stvrdit anšlus Rakouska, stojí důstojníci v polní šedi. Jeden z nich se však od ostatních liší. Pod německou přilbou se skrývá asijská tvář. Není to špion ani náhodný pozorovatel. Je to poručík Wehrmachtu a adoptivní syn vládce Číny – Čankajšek Wej-kuo.
Tato scéna dnes působí jako fikce z alternativní historie, přesto jde o doloženou a fascinující kapitolu dějin 20. století. V době, kdy se svět řítil do války, protnuly se osudy nacistického Německa a Čínské republiky způsobem, na který se po roce 1945 téměř zapomnělo.
Osa, která (téměř) byla
Abychom pochopili, jak se syn čínského generissima ocitl v uniformě s orlicí na prsou, musíme se vrátit o několik let zpět. Ve 30. letech 20. století nebylo primárním asijským spojencem Berlína Japonsko, nýbrž Čína.
Obě země spojoval pragmatismus. Čína, vedená nacionalistickým Kuomintangem a generálem Čankajškem, zoufale potřebovala modernizovat svou armádu, aby mohla čelit hrozbě ze strany komunistických povstalců i imperiálního Japonska. Německo, které se tajně a později otevřeně přezbrojovalo, zase lačnilo po surovinách – především po čínském wolframu, klíčovém kovu pro výrobu protitankové munice a pancířů.
Vznikla tak symbióza. Němečtí poradci, včetně slavného generála Alexandera von Falkenhausena, cvičili čínské elity v Nankingu, zatímco čínští kadeti mířili do Německa. Mezi nimi byl i mladý Čankajšek Wej-kuo (Chiang Wei-kuo).
Z Mnichova do Sudet
Wej-kuo nebyl v Německu jen na diplomatické návštěvě. Prošel tvrdým drilem na prestižní vojenské akademii v Mnichově (Kriegsschule München). Jeho výcvik zahrnoval taktiku, velení i ovládání moderní techniky, kterou Čína postrádala. Po absolvování akademie byl zařazen přímo do řad Wehrmachtu v hodnosti poručíka.
Jeho nasazení nebylo pouze teoretické. Když v březnu 1938 Adolf Hitler nařídil obsazení Rakouska (tzv. anšlus), Wej-kuo se operace přímo účastnil. Jako velitel čety obrněných vozidel vedl své muže přes hranice do země, která se stala první kořistí Třetí říše.
Pro české čtenáře je však ještě zajímavější další etapa jeho služby. O několik měsíců později, na podzim roku 1938 po podepsání Mnichovské dohody, se Wej-kuo s německými jednotkami přesunul k československým hranicím. Historické prameny potvrzují, že se jako důstojník Wehrmachtu podílel na obsazování Sudet – pohraničních oblastí Československa.
Je ironií osudu, že muž, jehož vlast byla sama obětí imperiální agrese ze strany Japonska, se v Evropě podílel na agresivní expanzi jiného impéria. Wej-kuo však tehdy plnil rozkazy v rámci vojenské spolupráce, kterou obě strany považovaly za klíčovou pro své přežití.
Konec podivného přátelství
Historické „co by kdyby“ však netrvalo dlouho. Hitlerova globální strategie se měnila. Vůdce Třetí říše dospěl k názoru, že silnější a modernější Japonsko bude lepším spojencem proti Británii a Sovětskému svazu než chaotická a rozdrobená Čína.
V roce 1939, krátce před německou invazí do Polska, se geopolitické kormidlo otočilo. Německo navázalo pevné vztahy s Tokiem a čínsko-německá spolupráce se zhroutila. Čankajšek Wej-kuo byl odvolán zpět do Číny. Svou německou uniformu svlékl a vyměnil ji za uniformu Národní revoluční armády.
Návrat domů a boj na dvou frontách
Po návratu do Asie čekala Wej-kua krutá realita. Znalosti, které získal v Mnichově a v československém pohraničí, musel okamžitě uplatnit v praxi. Čína byla ve válce s Japonskem. Paradoxně se tak Wej-kuo ocitl v boji proti zemi, která se stala novým nejlepším přítelem jeho bývalých instruktorů z Wehrmachtu.
Wej-kuo se osvědčil jako schopný velitel. Účastnil se několika klíčových bitev a jeho zkušenosti s obrněnou technikou byly pro zaostalou čínskou armádu neocenitelné. Po porážce Japonska v roce 1945 však mír nenastal. Rozhořela se občanská válka mezi nacionalisty a komunisty vedenými Mao Ce-tungem.
V roce 1949, po definitivní porážce nacionalistů na pevnině, následoval Wej-kuo svého adoptivního otce Čankajška na ostrov Tchaj-wan. Zde pokračoval ve své vojenské kariéře a stal se klíčovou postavou při budování tankových vojsk Čínské republiky. Do historie se zapsal jako „otec tchajwanských obrněných sil“, přičemž do konce života využíval principy organizace a disciplíny, které si osvojil v bavorských kasárnách.
Historická kuriozita s přesahem
Čankajšek Wej-kuo zemřel v roce 1997 v Tchaj-peji. Jeho příběh zůstává fascinující připomínkou toho, jak složité a nejednoznačné byly vztahy v předvečer druhé světové války.
Fotografie asijského důstojníka v nacistické uniformě, který se projíždí anektovaným Rakouskem a obsazenými Sudety, dnes působí téměř surrealisticky. Připomíná nám však důležitou lekci: dějiny nejsou jen černobílým soubojem jasně definovaných bloků. Jsou plné šedých zón, pragmatických dohod a jednotlivců, jejichž osudy je zavály na nejméně pravděpodobná místa v tu nejméně pravděpodobnou dobu.
Pro Wej-kua byla epizoda ve Wehrmachtu jen krátkým intermezzem v dlouhém životě. Pro historiky je však cenným střípkem do mozaiky, která ukazuje, že globální politika 30. let propojila Mnichov s Nankingem těsněji, než si dnes dokážeme představit.
