Nová výstava ve Washingtonu oživuje příběh Natalie Paley, neteře posledního cara, která unikla krveprolití ruské revoluce a vybudovala si nový život jako hvězda módních časopisů, herečka a múza avantgardních umělců.
Její otec a bratr byli popraveni bolševiky, ona sama unikla jen o vlásek. Z vyhnané ruské princezny Natalie Pavlovny Paley se však nestala jen přeživší, ale i slavná módní ikona, která udávala styl v Paříži i New Yorku. Její dramatický život a odkaz nyní připomíná nová výstava s názvem „Z exilu do avantgardy: Život princezny Natalie Paley“ v muzeu Hillwood Estate ve Washingtonu, D.C.
Příběh jejího života začíná dramatickým útěkem. V prosinci 1918, jako třináctiletá, podnikla se svou starší sestrou Irinou nebezpečnou cestu z revolucí zmítaného Petrohradu do svobodného Finska. Převlečené za dcery pradleny cestovaly tramvají, v dobytčím vagonu, na saních tažených koňmi i pěšky. Více než 300 kilometrů dlouhá cesta je několikrát přivedla na pokraj zhroucení. Jejich matka Olga později ve svých pamětech popsala, jak se jeden ze švédských společníků položil přes potok a vytvořil z vlastního těla živý most, aby po něm ženy mohly přejít, uvedl server smithsonianmag.
Tento útěk byl zoufalým aktem přežití. Otec sester, velkokníže Pavel Alexandrovič, a jejich bratr Vladimir byli popraveni bolševiky v rámci čistky, která měla vyhladit dynastii Romanovců. Celkem bylo během revoluce zavražděno nejméně 18 členů carské rodiny, včetně cara Mikuláše II. a jeho dětí.
Od skandálu k tragédii
Natalie se narodila v roce 1905 do rodiny poznamenané skandálem. Její otec, velkokníže Pavel, se zamiloval do Olgy, vdané ženy neurozeného původu. Poté, co se jim narodil syn Vladimir, se Olga rozvedla a pár se navzdory carovu nesouhlasu vzal. Mikuláš II. je za trest vykázal do Francie. Právě zde, v pařížském exilu, prožila Natalie idylické a kulturně bohaté dětství.
Car nakonec svému strýci odpustil a rodina se v roce 1914 vrátila do Ruska, usadila se v paláci v Carském Selu a Natalie se svými sourozenci získala titul princezny a prince Paley. Dorazili však v kritické chvíli. Vypuknutí první světové války a rostoucí nespokojenost s carskou vládou vedly k pádu monarchie v březnu 1917. Na rozdíl od mnoha jiných se rodina Paleyových rozhodla zůstat v Rusku, což se jim stalo osudným. Po uchopení moci bolševiky byli drženi v domácím vězení a jejich osud byl zpečetěn.
Nový život múzy a ikony
Po útěku a opětovném shledání s matkou ve Finsku se sestry usadily v Paříži. „Nebyla to tak těžká doba, jak se říká,“ uvedla Natalie později v rozhovoru. „Sice jsme už nebyly bohaté, ale stále jsme měly dům. Ten jsme prodaly a já mohla dokončit vzdělání.“ V jiných chvílích však byla upřímnější: „Dívala jsem se smrti tak zblízka do očí. Můj otec, bratr, bratranci, strýcové, popraveni. Krev Romanovců postříkala mé dospívání. To mi dalo zálibu ve smutných věcech, v poezii, v té ledové a bleskové předsíni smrti.“
V Paříži se Natalie proměnila. V roce 1927 se provdala za vlivného módního návrháře Luciena Lelonga, který z ní učinil svou múzu a tvář své značky. Její tvář se objevovala na stránkách časopisu Vogue a fotografovaly ji největší hvězdy tehdejší doby jako Man Ray a Cecil Beaton. Stala se ztělesněním elegance a moderního stylu.
Její sny však sahaly dál. Toužila po filmové kariéře v Americe. Přestože její herecký talent byl omezený a bojovala se silným přízvukem, získala menší roli po boku Katharine Hepburn a Caryho Granta ve filmu Sylvia Scarlett. V roce 1937 se rozvedla a provdala za amerického divadelního producenta Johna C. Wilsona. Společně se stali významnou součástí newyorské společenské a kulturní scény. Natalie pracovala v public relations pro módní dům Mainbocher a jejich domov byl centrem setkávání umělců, spisovatelů a designérů.
Po Wilsonově smrti v roce 1961 se Natalie stáhla do ústraní. Poslední dekádu života strávila jako samotářka a jejími jedinými společníky byli domácí mazlíčci. Zemřela v roce 1981 ve věku 76 let po nešťastném pádu. Její smrt tehdy prošla téměř bez povšimnutí.
Dnes je však Natalie Paley znovu objevována jako fascinující postava 20. století. „Byla to kreativní osobnost s talentem pro elegantní proměnu,“ říká Kate Markert, ředitelka muzea Hillwood. Nová výstava tak upevňuje její odkaz nejen jako jedné z nejstylovějších žen své doby, ale také jako houževnaté přeživší, která dokázala tragédii přetavit v nový, oslnivý život.
