KTÉSIFÓN / TEHERÁN – V dějinách lidstva existuje jen málo okamžiků, které tak radikálně a nevratně změnily tvář celého regionu, jako byl pád Sásánovské říše v 7. století. Mocná Persie, která po staletí soupeřila s Římem a Byzancí o nadvládu nad známým světem, podlehla během necelých dvou desetiletí náporu bojovníků z Arabského poloostrova. Tento střet nebyl jen vojenským vítězstvím, ale počátkem hluboké náboženské a kulturní transformace, která vytlačila prastaré učení proroka Zarathustry a nahradila jej islámem.
Konec „Krále králů“
V roce 632, kdy zemřel prorok Mohamed, byla Persie vyčerpaná desetiletími ničivých válek s Byzantskou říší. Vnitřní nestabilita, palácové převraty a epidemie moru oslabily státní aparát natolik, že se říše stala zranitelnou. První arabské útoky začaly v roce 633, ale rozhodující zlom přišel v bitvě u al-Qādisiyyah v roce 636.
Zde se střetla disciplinovaná arabská jízda s perskou armádou, která disponovala i válečnými slony. Navzdory technologické převaze Peršanů zvítězili Arabové, hnaní novou náboženskou horlivostí. Pád hlavního města Ktésifónu (poblíž dnešního Bagdádu) šokoval tehdejší svět. Poslední sásánovský panovník Jazdegerd III. musel prchnout na východ a v roce 642, po drtivé porážce v bitvě u Nihávandu – kterou Arabové nazvali „Vítězstvím všech vítězství“ – se perský odpor definitivně zhroutil.
Oheň, který nesměl vyhasnout: Původní víra
Před příchodem islámu byla Persie duchovním centrem zoroastrianismu (mazdaismu), jednoho z nejstarších monoteistických náboženství světa. Toto učení, založené prorokem Zarathustrou zhruba v 2. tisíciletí př. n. l., vnímalo svět jako neustálý kosmický zápas mezi dobrem (Aura Mazda) a zlem (Angra Mainju).
Ústředním symbolem víry byl oheň, vnímaný jako projev božské čistoty a moudrosti. V chrámech po celé zemi plály „věčné ohně“, o které pečovali kněží (mágové). Zoroastrianismus hluboce ovlivnil i jiná náboženství – koncepty nebe a pekla, posledního soudu či příchodu spasitele mají své kořeny právě zde. Perská společnost byla na tomto náboženství pevně vystavěna; král byl vnímán jako zástupce boha na zemi a náboženské rituály prostupovaly každodenním životem od zemědělství až po státní správu.
Cesta k islámu: Meč, daně a prestiž
Často tradovaná představa, že Persie přijala islám okamžitě a pod hrozbou masových poprav, je podle moderních historiků zjednodušená. Ačkoliv docházelo k ničení chrámů a pálení knihoven, proces islamizace byl postupný a trval několik staletí.
Po dobytí byla Persie začleněna do chalífátu. Pro zoroastriány se život dramaticky změnil. Jako „lidé knihy“ (dhimmí) sice měli právo na ochranu a vlastní vyznání, ale byli vystaveni politické a ekonomické diskriminaci. Hlavním nástrojem konverze byla daň z hlavy, tzv. džizja. Kdo přestoupil k islámu, byl od této daně osvobozen a získal přístup k lepším úřadům a sociální prestiži.
„Konverze nebyla jen otázkou víry, ale i přežití a ambicí,“ vysvětlují historici. Perská šlechta a obchodníci rychle pochopili, že v novém uspořádání světa jim setrvání u staré víry uzavírá dveře k moci. Do 10. století se tak islám stal v Persii většinovým náboženstvím. Zoroastrianismus byl zatlačen do izolovaných komunit a mnoho jeho vyznavačů (Pársové) uprchlo do Indie.
Arabská víra s perskou tváří
Ačkoliv Arabové ovládli Persii vojensky a nábožensky, Persie je ovládla kulturně. Arabští dobyvatelé, kteří přišli z pouští s prostou kmenovou strukturou, byli ohromeni sofistikovaností perské správy, architektury a filosofie. Perský vliv se stal dominantním v období Abbásovského chalífátu, kdy se perská byrokracie stala páteří islámské říše.
Perský jazyk (fársí) sice přijal arabské písmo, ale přežil a stal se jazykem poezie, vědy a diplomacie v celém muslimském světě. Velcí učenci jako Avicenna (Ibn Síná) nebo al-Chorezmí, kteří položili základy moderní medicíny a algebry, byli etničtí Peršané tvořící v islámském rámci.
Dnešní Írán je výsledkem tohoto tisíciletého mísení. Přestože je baštou šíitského islámu, v jeho kultuře stále přežívají prvky předislámské minulosti – například svátek Norúz (perský Nový rok), který se slaví v den jarní rovnodennosti, je přímým dědictvím zoroastriánské éry. Pád Sásánovské říše tak nebyl jen koncem jedné éry, ale bolestným zrodem identity, která dodnes definuje Blízký východ.
