Toulouse/Paříž – V polovině 60. let 20. století byla obloha nad světem téměř výhradně americká. Obří tryskové letouny Boeing 707, Douglas DC-8 a později Boeing 747 dominovaly dálkovým linkám a definovaly moderní leteckou dopravu. Evropský letecký průmysl, kdysi hrdý průkopník, byl roztříštěný, technologicky zaostával a nedokázal konkurovat síle a kapitálu amerických gigantů. Právě z této frustrace a pocitu ohrožení se zrodil jeden z nejambicióznějších průmyslových projektů v evropské historii: Airbus.
Příběh Airbusu není jen příběhem inženýrství; je to především příběh politické vůle, mezinárodní spolupráce a odvážné sázky proti zavedenému pořádku. Bez něj by dnes letecký průmysl vypadal úplně jinak.
Kontext: Americká nadvláda a evropská bezmoc
Po druhé světové válce se Spojené státy staly nesporným lídrem v civilním letectví. Společnosti jako Boeing, McDonnell Douglas a Lockheed měly obrovský domácí trh, masivní podporu z vojenských zakázek a kapitál na vývoj stále větších a efektivnějších letadel.
Evropa mezitím bojovala s následky války. Ačkoliv jednotlivé země jako Velká Británie (s letouny Comet a Trident) nebo Francie (s elegantním letounem Caravelle) dokázaly vyvinout inovativní letadla, jejich úspěch byl omezený. Žádná jednotlivá evropská společnost neměla zdroje ani tržní sílu, aby mohla vyvinout velkokapacitní letoun, který by se postavil Boeingu. Evropské aerolinky, včetně těch národních, byly nuceny nakupovat americké stroje, což dále oslabovalo domácí průmysl.
Genesis myšlenky: Spolupráce jako jediná cesta
Na začátku 60. let si politici a průmyslníci ve Francii, Německu a Velké Británii uvědomili, že pokud nezačnou spolupracovat, jejich letecký průmysl postupně zanikne. Myšlenka na společný evropský projekt nebyla nová – neúspěšné pokusy již proběhly. Tentokrát však byla situace kritická.
V roce 1967 podepsali ministři Francie, Německa a Velké Británie memorandum o porozumění, které položilo základy pro vývoj velkokapacitního letounu pro krátké a střední tratě. Cílem bylo vytvořit letadlo, které by bylo ekonomičtější než americká konkurence a dokonale by vyhovovalo potřebám husté evropské letecké sítě. Projekt dostal pracovní název A300, označující kapacitu přibližně 300 cestujících.
Zrození konsorcia a první letoun A300
Oficiální zrod společnosti Airbus Industrie se datuje k 18. prosinci 1970. Bylo to konsorcium, nikoli tradiční firma. Zakládajícími členy byly francouzská Aérospatiale a německá Deutsche Airbus (sdružení několika firem). Španělská CASA se připojila v roce 1971. Velká Británie z projektu z finančních důvodů v roce 1969 dočasně vycouvala, ale její společnost Hawker Siddeley pokračovala ve vývoji a výrobě křídel jako subdodavatel. Později se Británie do konsorcia vrátila jako plnoprávný člen.
Srdcem projektu byl letoun A300. Inženýři Airbusu přišli s revolučním konceptem: byl to první širokotrupý letoun na světě poháněný pouze dvěma motory. V té době to byla nesmírně odvážná sázka. Konkurenční širokotrupé letouny (Boeing 747, DC-10, L-1011) měly tři nebo čtyři motory. Dva motory znamenaly výrazně nižší spotřebu paliva a nižší provozní náklady, což byla přesně ta výhoda, kterou Airbus potřeboval.
Výrobní hlavolam a logistický zázrak
Jedním z největších problémů byla samotná výroba. Každá země si chtěla udržet svůj podíl práce a know-how. Výsledkem byl unikátní, decentralizovaný výrobní model, který Airbus používá dodnes:
-
Francie (Toulouse): Kokpit, centrální část trupu a finální montáž.
-
Německo (Hamburk, Brémy): Přední a zadní části trupu, vnitřní vybavení.
-
Velká Británie (Filton, Broughton): Křídla.
-
Španělsko (Madrid): Vodorovné ocasní plochy.
-
Nizozemsko: Pohyblivé části křídel.
Jak ale tyto obrovské díly dopravit na jedno místo k finální montáži v Toulouse? Řešením se stala flotila upravených nákladních letadel Aero Spacelines Super Guppy – bizarně vypadajících letounů s obrovským, odklápěcím trupem, které dokázaly pojmout celé sekce trupu nebo křídla. Tento logistický systém se stal symbolem evropské spolupráce.
Těžké začátky a konečný průlom
První prototyp A300 vzlétl v roce 1972 a do služby vstoupil v roce 1974 u Air France. Počáteční prodeje však byly katastrofální. Svět se potýkal s ropnou krizí a aerolinky byly opatrné. Letoun byl technologicky vyspělý, ale nikdo ho nechtěl. V jednu chvíli stálo v Toulouse 16 neprodaných „bílých ocasů“ (letadel bez nátěru aerolinek).
Zlom přišel z nečekaného směru – ze Spojených států. V roce 1977 se Frank Borman, bývalý astronaut a tehdejší šéf americké společnosti Eastern Air Lines, nechal přesvědčit, aby si letouny A300 na zkoušku bezplatně pronajal. Letadla se v provozu ukázala jako mimořádně spolehlivá a o 30 % úspornější než flotila amerických třímotorových letounů. Borman byl nadšený a objednal 23 kusů.
Tato objednávka prolomila ledy. Pokud byl Airbus dost dobrý pro velkou americkou aerolinku, byl dost dobrý pro každého. Objednávky se začaly hrnout a projekt byl zachráněn. Na úspěch A300 navázal kratší A310 a především legendární rodina úzkotrupých letounů A320, která v 80. letech katapultovala Airbus na stejnou úroveň jako Boeing.
Vznik Airbusu dokázal, že evropská spolupráce může uspět i v nejnáročnějších technologických odvětvích. Zrodil se z nutnosti, byl poháněn politickou vizí a zachráněn inženýrskou odvahou. Vytvořil duopol, který dodnes definuje globální letecký průmysl a zajišťuje zdravou konkurenci, z níž těží cestující po celém světě.
