Demokratické volby jsou v ideálním světě soubojem myšlenek, programů a vizí. Jsou arénou, kde se střetávají argumenty, nikoliv zbraně, a kde o výsledku rozhoduje hlasovací lístek, nikoliv násilí. Realita je však někdy mnohem temnější. Dějiny moderní Evropy jsou protkány jizvami po politických vraždách, které se odehrály v nejcitlivějším období – během volebních kampaní. Tyto brutální akty nejenže ukončily životy, ale často nevratně změnily směřování celých národů, odhalily hluboké společenské zlomy a navždy proměnily vztah mezi politiky a veřejností.
Nedávný pokus o atentát na slovenského premiéra Roberta Fica těsně před evropskými volbami v roce 2024 byl mrazivou připomínkou, že politické násilí není jen reliktem minulosti. Naopak, v éře extrémní polarizace, dezinformací a nenávisti na sociálních sítích se zdá být hrozba opět nebezpečně blízko. Pohled do historie ukazuje, jak ničivý dopad mohou mít takové činy na samotnou podstatu demokracie.
Giacomo Matteotti (Itálie, 1924): Vražda, která pohřbila demokracii
Jedním z nejzásadnějších historických příkladů je vražda italského socialistického poslance Giacoma Matteottiho. V květnu 1924, krátce po volbách, které upevnily moc Benita Mussoliniho a jeho fašistické strany, Matteotti v parlamentu odvážně vystoupil s projevem, v němž detailně popsal volební podvody, zastrašování a násilí, které kampaň provázely. O jedenáct dní později byl unesen a brutálně zavražděn fašistickými zabijáky.
Jeho vražda nebyla jen odstraněním politického oponenta; byla to demonstrace síly a jasný vzkaz: jakákoliv opozice bude umlčena. Itálie byla v šoku a na okamžik se zdálo, že by skandál mohl Mussoliniho režim položit. Mussolini však krizi ustál a naopak ji využil k totální konsolidaci moci. V lednu 1925 převzal za vraždu plnou „politickou, morální a historickou“ odpovědnost a zahájil přeměnu Itálie v totalitní diktaturu. Matteottiho vražda se tak stala symbolickým hřebíkem do rakve italské demokracie.
Olof Palme (Švédsko, 1986): Ztráta nevinnosti
Chladnokrevná poprava švédského premiéra Olofa Palmeho na stockholmské ulici v únoru 1986 sice neproběhla uprostřed vyhrocené kampaně, ale stala se v roce parlamentních voleb a navždy změnila vnímání Švédska jako oázy klidu a bezpečí. Palme byl globální politickou ikonou, hlasem třetího světa a kritikem supervelmocí. Jeho vražda, spáchaná, když se bez ochranky vracel z kina, byla traumatem, ze kterého se švédská společnost nikdy plně nevzpamatovala.
Případ zůstal desítky let nevyřešen, což živilo nesčetné konspirační teorie. Dopad na politiku byl okamžitý a trvalý. Zmizela éra neformálnosti a otevřenosti, kdy se nejvyšší politici mohli volně pohybovat mezi občany. Byla zavedena permanentní ochranka a mezi politickou elitu a veřejnost vstoupila bariéra strachu a nedůvěry. Vražda Olofa Palmeho ukázala, že ani nejstabilnější demokracie nejsou vůči politickému násilí imunní.
Pim Fortuyn (Nizozemsko, 2002): Zemětřesení, které přepsalo politickou mapu
Jen málo politických vražd mělo tak okamžitý a dramatický dopad na volební výsledek jako atentát na Pima Fortuyna v Nizozemsku. Tento charismatický, otevřeně homosexuální a kontroverzní politik se stal fenoménem voleb v roce 2002. S ostrou kritikou islámu a imigrační politiky dokázal oslovit masy a jeho nová strana, Seznam Pima Fortuyna (LPF), mířila k drtivému vítězství.
Devět dní před volbami byl však po rozhlasovém rozhovoru zastřelen levicovým extremistou a bojovníkem za práva zvířat, který se chtěl „zastat muslimů“ a zabránit Fortuynovi v uchopení moci. Vražda vyvolala v zemi vlnu šoku a hněvu. Voliči, pohnuti soucitem a touhou uctít jeho památku, vynesli LPF k historickému úspěchu. Strana se stala druhou nejsilnější v parlamentu a součástí vládní koalice. Politický odkaz Fortuyna, který legitimizoval do té doby tabuizovaná témata, trvale změnil nizozemskou politiku a otevřel dveře dalším populistickým a protiimigračním hnutím po celé Evropě.
Anna Lindh (Švédsko, 2003): Smutné echo minulosti
Sedmnáct let po vraždě Palmeho zažilo Švédsko další trauma. V září 2003, pouhé tři dny před referendem o přijetí eura, byla v obchodním domě ve Stockholmu ubodána ministryně zahraničí a jedna z nejpopulárějších političek v zemi Anna Lindh. Byla hlavní tváří kampaně za přijetí eura a všeobecně se očekávalo, že se stane příští premiérkou. Její vrah, psychicky narušený muž srbského původu, později uvedl, že ji nenáviděl kvůli její podpoře bombardování Srbska v roce 1999.
Stejně jako po vraždě Palmeho byla kampaň okamžitě přerušena. Země se zahalila do smutku a tábor „ano“ pro euro získal vlnu sympatie. Mnozí očekávali, že tragédie zvrátí do té doby vyrovnané průzkumy. Nestalo se tak. Švédové v referendu euro odmítli. Vražda Anny Lindh ukázala, že i když může atentát vyvolat silnou emocionální reakci, nemusí nutně změnit dlouhodobé politické preference voličů. Zároveň však potvrdila, že éra politické nevinnosti ve Švédsku definitivně skončila.
Jo Cox (Velká Británie, 2016): Nenávist jménem Brexit
Týden před referendem o brexitu v roce 2016, v době, kdy byla britská společnost rozdělená a kampaň plná nenávistné a xenofobní rétoriky, byla poslankyně Labouristické strany Jo Cox brutálně zavražděna ve svém volebním obvodu. Její vrah, krajně pravicový extremista Thomas Mair, při útoku křičel „Britain first!“ (Británie na prvním místě!). Cox byla hlasitou zastánkyní setrvání v EU a obhájkyní práv uprchlíků.
Její vražda byla přímým důsledkem toxické atmosféry, kterou kampaň vytvořila. Obě strany, Leave i Remain, okamžitě pozastavily své aktivity. Vražda na chvíli sjednotila politiky napříč spektrem a vyvolala celonárodní debatu o hranicích politického diskurzu. Ačkoliv bezprostředně po útoku mírně posílil tábor Remain, konečný výsledek referenda to nezvrátilo. Vražda Jo Cox se stala tragickým symbolem toho, kam až může vést politika založená na strachu, nenávisti a rozdělování společnosti.
Poučení a moderní hrozby
Každá z těchto vražd zanechala v evropské politice hlubokou a trvalou stopu. Ukázaly, že odstranění jednoho hlasu může destabilizovat celou zemi, změnit výsledek voleb nebo navždy proměnit politickou kulturu. Společným jmenovatelem je téměř vždy extremismus, ať už levicový, pravicový nebo náboženský, živený pocitem, že politické oponenty je třeba nejen porazit, ale zničit.
V dnešní digitální době se hrozba posouvá. Anonymní online fóra a sociální sítě se stávají inkubátory radikalizace, kde osamělí jedinci mohou být vybičováni k násilí vůči politikům, kteří jsou dehumanizováni a vykreslováni jako zrádci národa. Případy jako vražda německého politika Waltera Lübckeho v roce 2019 neonacistou nebo nedávný útok na Roberta Fica ukazují, že hrozba je reálná a všudypřítomná.
Historie nás učí, že slova mají váhu a že nenávistná rétorika může snadno přerůst v násilné činy. Ochrana demokratického procesu proto nespočívá jen v neprůstřelných vestách a ochrankách, ale především v kultivaci politické debaty, odmítání extremismu a v pochopení, že největším nepřítelem svobodných voleb je lhostejnost k nenávisti, která je předchází.
