Je to příběh, který se vzpírá logice. Země obdařená největšími ověřenými zásobami ropy na světě, oplývající zlatem, diamanty a úrodnou půdou, se propadá do humanitární a ekonomické katastrofy. Venezuela, kterou Kryštof Kolumbus kdysi nazval „zemí milosti“, je dnes synonymem pro hyperinflaci, chudobu a masovou migraci. Jak je možné, že národ s tak nesmírným bohatstvím pod nohama nedokáže zajistit svým občanům ani základní potřeby? Odpověď leží v komplexní a bolestivé historii plné zahraničních zájmů, politické korupce a fatálního spoléhání se na jedinou komoditu – „černé zlato“.
Od „Malých Benátek“ k ropné horečce
Když evropští mořeplavci na přelomu 15. a 16. století poprvé spatřili domy indiánských kmenů postavené na kůlech nad vodou jezera Maracaibo, připomnělo jim to italské Benátky. Nazvali proto tuto zemi „Venezuela“ – Malé Benátky. Po staletí španělské koloniální nadvlády byla Venezuela převážně agrární zemí, jejíž bohatství plynulo z kakaa a tabáku. Skutečný poklad, hustá černá tekutina prosakující na povrch, zůstával po dlouhou dobu bez povšimnutí, využíván domorodci pouze k těsnění kánoí.
Vše se změnilo na počátku 20. století. Zatímco svět vstupoval do éry automobilů a průmyslové revoluce, poptávka po ropě explodovala. V roce 1914 byl navrtán první komerčně významný ropný vrt Zumaque-1, ale skutečný zlom nastal v prosinci 1922. Vrt Barroso č. 2 u jezera Maracaibo nekontrolovatelně vytryskl a devět dní chrlil do vzduchu proud ropy o síle 100 000 barelů denně. Zpráva o tomto gejzíru obletěla svět a do chudé Venezuely se nahrnuly zahraniční ropné společnosti.
Tehdejší venezuelský diktátor Juan Vicente Gómez neměl zájem ani prostředky na budování vlastního ropného průmyslu. Místo toho zvolil jednodušší cestu: systém koncesí. Společnostem jako Royal Dutch Shell, Gulf Oil a Standard Oil (předchůdce Exxonu) poskytl obrovské licence k průzkumu a těžbě výměnou za podíl na zisku. Venezuela se takřka přes noc proměnila. Z ospalé zemědělské země se stala jedním z největších světových exportérů ropy. Peníze začaly proudit do státní pokladny, ale také do kapes zkorumpovaných elit. Zatímco Caracas se modernizoval, zbytek ekonomiky byl zcela zanedbán. Začala se rodit nebezpečná závislost.
Zlatý věk a iluze „Saúdské Venezuely“
Po pádu vojenských diktatur v polovině 20. století zažila Venezuela období relativní demokracie a prosperity. V roce 1960 se stala zakládajícím členem Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), což jí dalo větší vliv na světové ceny. Zlatá éra nastala v 70. letech, kdy ropné šoky vyhnaly ceny do závratných výšin. V roce 1976 tehdejší prezident Carlos Andrés Pérez učinil historický krok: znárodnil celý ropný průmysl a založil státní ropnou společnost Petróleos de Venezuela, S.A. (PDVSA).
Zdálo se, že Venezuela konečně převzala kontrolu nad svým osudem. PDVSA se rychle stala jednou z nejrespektovanějších a nejefektivnějších státních ropných společností na světě. Příjmy z ropy financovaly masivní sociální programy, velkolepé infrastrukturní projekty a dotovaly ceny téměř všeho, od benzínu po potraviny. Venezuela si vysloužila přezdívku „Saúdská Venezuela“ a stala se symbolem latinskoamerického úspěchu.
Byla to však iluze postavená na vratkých základech. Celá ekonomika stála a padala s cenou jediného produktu. Když ceny ropy v 80. letech klesly, prosperita se zhroutila. Stát se začal masivně zadlužovat, aby udržel sociální výdaje, což vedlo k inflaci a rostoucí nespokojenosti. Bohatství bylo navíc nerovnoměrně rozděleno, propast mezi úzkou vrstvou bohatých a masami chudých se prohlubovala. Tento koktejl frustrace a nerovnosti připravil půdu pro nástup Huga Cháveze.
Bolívarovská revoluce: Zničení zlaté slepice
Když se Hugo Chávez v roce 1999 ujal moci, slíbil, že ropné bohatství konečně využije ve prospěch chudých. S rostoucími cenami ropy na počátku 21. století získal obrovské finanční prostředky, které nasměroval do ambiciózních sociálních programů známých jako „mise“. Tyto programy v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a bydlení mu zajistily obrovskou popularitu.
Zároveň však Chávez udělal sérii katastrofálních rozhodnutí, která zničila samotný motor venezuelské ekonomiky. Státní společnost PDVSA se stala jeho osobní pokladničkou a nástrojem politické moci. Po neúspěšném pokusu o převrat a následné stávce v ropném průmyslu v letech 2002–2003 propustil téměř 20 000 zkušených inženýrů, manažerů a techniků a nahradil je politicky loajálními, avšak často nekompetentními kádry.
Tímto krokem podepsal nad PDVSA ortel smrti. Společnost, která byla kdysi symbolem efektivity, ztratila své know-how. Zisky nebyly reinvestovány do údržby a modernizace ropných polí, rafinérií a potrubí. Těžební infrastruktura začala chátrat. Chávez také změnil podmínky pro zahraniční investory, mnohé vyhnal a další odradil.
Madurův kolaps: Když dojdou peníze
Po Chávezově smrti v roce 2013 převzal moc jeho nástupce Nicolás Maduro. Zdědil systém, který byl zcela závislý na vysokých cenách ropy. Když se ceny v roce 2014 propadly, iluze se definitivně rozplynula. Státní pokladna byla prázdná, ale obrovské sociální výdaje zůstaly. Madurova vláda začala tisknout peníze bez jakéhokoli krytí, což odstartovalo jednu z nejhorších hyperinflačních spirál v moderní historii.
Důsledky byly apokalyptické. Produkce ropy se kvůli zchátralé infrastruktuře a nedostatku investic propadla z více než 3 milionů barelů denně v roce 1998 na dnešní zlomek této hodnoty. Země s největšími zásobami na světě dnes paradoxně musí dovážet benzín. Ostatní nerostné bohatství, jako je zlato, bauxit a diamanty v oblasti Orinockého těžařského oblouku, se stalo kořistí ilegálních těžařských gangů, často s tichým souhlasem zkorumpovaných složek armády, což vede k devastaci životního prostředí a porušování lidských práv.
Příběh Venezuely je tak tragickou ukázkou „prokletí přírodních zdrojů“. Bohatství, které mělo být požehnáním, se stalo jedem, který zničil jiné sektory ekonomiky, podpořil korupci a autoritářství a vytvořil iluzi prosperity, která se zhroutila jako domeček z karet. Poklad je stále tam, hluboko pod zemí. Cesta k jeho využití však nevede přes nové vrty, ale přes zásadní politické a institucionální reformy, které by zemi vrátily právní stát, odbornost a vizi do budoucna. Do té doby zůstane Venezuela bolestným mementem toho, jak snadno lze promarnit i ten největší dar přírody.
