Zavřete na chvíli oči a představte si svět bez bzukotu. Svět bez rozkvetlých luk, bez jablek na stromech, bez mandlí, bez kávy. Svět, kde se talíře plní jen s obtížemi a kde krajina ztrácí barvy. To není scéna z postapokalyptického filmu. To je reálná hrozba světa bez včel a dalších opylovačů.
Tito drobní, neúnavní pracovníci jsou víc než jen producenti medu. Jsou tichým tepem našich ekosystémů a základním pilířem naší potravinové bezpečnosti. Odhaduje se, že na jejich práci závisí více než 75 % hlavních světových plodin. Jsou naprosto nenahraditelní. A přesto s nimi zacházíme, jako by byly postradatelní.
Evropská unie již zavedla několik opatření na jejich ochranu – zákazy některých nebezpečných pesticidů, monitoring úbytku populací či podpora včelařů. To vše jsou kroky správným směrem, ale jsou zoufale nedostatečné. Připomínají snahu zalepit obrovskou trhlinu v hrázi malou náplastí. Problém totiž není v jednom konkrétním pesticidu nebo jedné nemoci. Je to systémová krize. Smrt tisíci malými řezy: ztráta přirozeného prostředí, monokulturní zemědělství, klimatické změny a neustálý chemický koktejl v krajině.
Chceme-li včely skutečně zachránit, musíme přestat přemýšlet v rovině dílčích úprav a kompromisů. Musíme přijmout radikální myšlenku: včela a její přirozené prostředí musí být prohlášeny za zcela nedotknutelnou strategickou hodnotu Evropské unie. Co by takový přístup znamenal v praxi?
1. Revoluce v krajině: Od úhorů k ekologickým koridorům
Současná Společná zemědělská politika (SZP) často motivuje zemědělce k vytváření biopásů a úhorů, což je dobrý začátek. Ale představuje to jen malé, izolované ostrůvky života uprostřed pouště monokultur. Potřebujeme změnit paradigma. Místo dotování malých ekologických ústupků musíme vytvořit celoevropskou síť ekologických koridorů.
Představte si, že každé pole, každý sad a každá louka by musely být propojeny s dalšími pásy divokých květin, keřů a stromů, které by tvořily nepřerušované dálnice pro opylovače. Tyto koridory by nebyly jen útočištěm, ale aktivní součástí krajiny, která zadržuje vodu, brání erozi a zvyšuje biodiverzitu. Podmínkou pro získání jakékoliv zemědělské dotace by nemělo být jen „neškodit“, ale aktivně „přispívat“ k obnově ekosystémů. Zemědělec by nebyl jen producentem potravin, ale i správcem zdravé krajiny.
2. Pesticidy: Princip předběžné neškodnosti
Současný systém schvalování pesticidů je reaktivní. Látka je na trhu a teprve poté, co se prokáže její drtivý dopad, se začne uvažovat o jejím omezení či zákazu. Tento proces trvá roky a mezitím napáchá nevratné škody. Je čas tento princip obrátit.
Měl by platit princip předběžné neškodnosti. Jakákoli nová chemická látka určená pro použití v zemědělství by musela projít extrémně přísným a nezávislým testováním, které by muselo s naprostou jistotou prokázat, že je neškodná pro včely, čmeláky a další opylovače, a to i v kombinaci s jinými látkami. Důkazní břemeno by leželo výhradně na výrobci. Pokud existuje sebemenší pochybnost, látka nesmí být schválena. Žádné výjimky, žádné kompromisy. Ekonomické zájmy agrochemických firem nemohou být nadřazeny existenci základního stavebního kamene života.
3. Včela jako strategická infrastruktura přírody
Musíme změnit právní status včel. Dnes jsou vnímány jako součást zemědělství nebo životního prostředí. Měly by však být klasifikovány jako kritická strategická infrastruktura, podobně jako elektrické sítě, vodní zdroje nebo komunikační sítě.
Co to znamená? Úmyslné či nedbalostní poškození této infrastruktury (například masivní úhyny včel v důsledku špatné aplikace postřiků) by bylo posuzováno s mnohem větší přísností a postihováno likvidačními pokutami. Státy by měly povinnost aktivně investovat do ochrany a rozvoje této „opylovací sítě“ se stejnou vážností, s jakou budují dálnice. Vznikly by specializované státní a unijní fondy určené výhradně na obnovu populací opylovačů a jejich biotopů.
4. Města a občané: Každý metr čtvereční se počítá
Ochrana včel není jen úkolem pro venkov. Naše města jsou často betonové a sterilní pouště. Zaveďme povinné „opylovací standardy“ pro nové stavby a veřejné prostory. Zelené střechy osázené medonosnými rostlinami, parky plné původních druhů květin namísto sterilních anglických trávníků a podpora komunitních zahrad a městského včelaření. Každý balkon, každá předzahrádka a každý firemní areál se mohou stát součástí záchranné sítě.
Je tento plán příliš ambiciózní? Příliš drahý? Možná. Ale otázka by měla znít jinak: Můžeme si dovolit ho nerealizovat? Náklady na obnovu krajiny a změnu zemědělských postupů jsou zlomkem ceny, kterou zaplatíme za kolaps opylování a následnou potravinovou krizi.
Ochrana včel není sentimentální koníček pro milovníky přírody. Je to nejtvrdší a nejpragmatičtější investice do naší vlastní budoucnosti. Je čas přestat včely jen „chránit“ a začít budovat svět, ve kterém mohou prosperovat. Udělejme z Evropy první kontinent, kde je bzukot včel nejen slyšet, ale kde je chráněn jako nejcennější národní poklad. Protože až utichne, bude už pozdě na jakékoliv plány.
