Lisabon – Zatímco střední Evropu často pokrývá sníh a mráz, Vánoce na nejzápadnějším cípu kontinentu mají jinou příchuť. Portugalské svátky jsou směsicí hluboké katolické víry, nekonečných rodinných setkání a gastronomických hodů, kterým namísto smaženého kapra vévodí sušená treska. Jak vypadají oslavy narození Páně v zemi, kde se dárky rozdávají až po půlnoci a kde Betlém stále vítězí nad vánočním stromečkem?
Pokud byste se o Vánocích ocitli v ulicích Lisabonu nebo Porta, první, co vás udeří do očí, je absence sněhu, kterou však Portugalci bohatě kompenzují světelnou výzdobou. Portugalci světla milují a města se každoročně předhánějí v tom, kdo bude mít oslnivější a větší instalace. Přestože komerční vlivy v podobě Santa Clause (zde nazývaného Pai Natal) jsou patrné, jádro portugalských Vánoc zůstává tradiční a konzervativní.
Králem Vánoc není stromek, ale Betlém
Ačkoliv vánoční stromek (árvore de Natal) nechybí téměř v žádné domácnosti, skutečným symbolem portugalských Vánoc je Betlém, místními nazývaný Presépio. Tradice stavění Betlémů je zde velmi silná. Najdete je v soukromých domech, v kostelech, ale i ve výlohách obchodů či na kruhových objezdech. Rodiny často vlastní historické figurky, které se dědí z generace na generaci, a k Ježíškovi do jesliček se přidává mech, kameny a kůra, často čerstvě nasbírané v přírodě. Zajímavostí je, že figurka Ježíška se do jesliček vkládá až přesně o půlnoci po štědrovečerní večeři.
Consoada: Hostina, kde vládne treska
Hlavní událostí svátků je večer 24. prosince, nazývaný Consoada. Jde o moment, kdy se sejde celá širší rodina. Na rozdíl od českého zvyku, kdy se u stolu schází spíše úzký rodinný kruh, v Portugalsku není výjimkou, že u stolu sedí dvacet i více lidí.
Gastronomickým středobodem večera je Bacalhau cozido. Jde o vařenou sušenou tresku s bramborem, portugalskou kapustou a vařeným vejcem, to vše bohatě zalité tím nejkvalitnějším olivovým olejem. Pro cizince může být toto jídlo překvapivě prosté, pro Portugalce je však symbolem tradice a domova. V posledních letech, zejména u mladší generace, se však na stoly dostává i pečený krocan (peru), plněný kaštany.
Co však na stole ohromí každého návštěvníka, je množství dezertů. Po hlavním chodu se stůl neuklízí, ale zaplní se sladkostmi, které tam zůstávají po celé svátky pro případné návštěvy. Králem dezertů je Bolo Rei (Králův koláč) – věnec z kynutého těsta, který připomíná korunu posázenou drahokamy (kandovaným ovocem). Uvnitř se tradičně skrývala suchá fazole; kdo ji našel, musel příští rok koupit koláč.
Kromě koláče nesmí chybět Rabanadas (portugalská verze francouzského toastu obalená ve skořicovém cukru), Sonhos (smažené nadýchané koblížky z dýňového těsta) nebo Filhós. Cukrem a žloutky se zde rozhodně nešetří.
Půlnoční mše a dárky
Po večeři se tradiční rodiny vydávají do kostela na Missa do Galo (Kohoutí mše). Název vychází z legendy, podle které to byl právě kohout, kdo jako první zakokrháním ohlásil narození Ježíše. Právě po návratu z mše, tedy v brzkých ranních hodinách 25. prosince, se rozdávají dárky. V sekularizovanějších rodinách, zejména tam, kde jsou malé děti, se dárky otevírají o půlnoci, nebo děti čekají až na ráno 25. prosince, kdy je najdou v botách u krbu nebo pod stromečkem.
Dárky nosí Pai Natal (Otec Vánoc), ačkoliv starší generace stále vzpomíná na doby, kdy dárky nosil Menino Jesus (Ježíšek).
Roupa Velha a konec svátků
Následující den, 25. prosinec, je dnem odpočinku a dojedání zbytků. Tradičnímu obědu se říká Roupa Velha, což v překladu doslova znamená „staré šaty“. Jde o směs zbytků tresky, brambor a zeleniny z předešlého večera, které se nakrájí, smíchají s česnekem a znovu osmahnou na pánvi. Mnozí Portugalci tvrdí, že toto jídlo je ještě chutnější než samotná štědrovečerní večeře.
Vánoční období v Portugalsku nekončí Silvestrem, ale trvá až do 6. ledna, svátku Tří králů (Dia de Reis). V tento den se dojídá poslední Bolo Rei a v mnoha regionech se konají Janeiras – skupiny lidí chodí od domu k domu, zpívají tradiční písně a přejí šťastný nový rok, za což dostávají drobné pohoštění.
Portugalské Vánoce jsou tak méně o stresu z nákupů a dokonalého úklidu a více o hluku, jídle a radosti z toho, že se rodina, často rozesetá po celém světě za prací, sejde opět u jednoho stolu.
