Londýn/Buenos Aires – Byl to konflikt, který by v učebnicích dějepisu mohl působit jako anachronismus. V roce 1982, v době studené války a jaderného zastrašování, svedly dvě západní země klasickou konvenční válku o nehostinné souostroví kdesi na konci světa. Válka o Falklandy (v Argentině známé jako Malvíny) trvala pouhých 74 dní, přesto zásadně přepsala politickou mapu obou zúčastněných států a změnila pohled na námořní válčení v moderní éře.
Když se 2. dubna 1982 argentinské speciální jednotky vylodily u hlavního města Port Stanley a po krátkém odporu přinutily malou posádku britské námořní pěchoty ke kapitulaci, v Londýně zavládl šok. Argentinská vojenská junta v čele s generálem Leopoldem Galtierim se domnívala, že oslabená Británie nebude o vzdálené ostrovy, obývané necelými dvěma tisíci „Kelpery“ (jak se místním říká), bojovat. Byl to jeden z největších strategických omylů 20. století.
Zoufalý tah diktatury
Pro Argentinu nešlo jen o územní nárok, který si země nárokovala od roku 1833. V roce 1982 se země zmítala v hluboké ekonomické krizi a junta čelila rostoucím občanským nepokojům. Galtieri potřeboval sjednotit národ. A nic nefunguje lépe než vnější nepřítel a oživení nacionální hrdosti. Obsazení Malvín vyvolalo v ulicích Buenos Aires euforii. Dav, který ještě den předtím protestoval proti vládě, nyní juntu oslavoval.
Na druhé straně Atlantiku však seděla v Downing Street Margaret Thatcherová. Její popularita byla na historickém minimu, nezaměstnanost v Británii rostla a její ekonomické reformy byly bolestivé. Ztráta území by znamenala pád její vlády. Thatcherová, brzy známá jako „Železná lady“, se rozhodla riskovat vše. Během několika dní byla sestavena „Task Force“ – námořní svaz čítající přes 100 lodí, který se vydal na 13 000 kilometrů dlouhou plavbu na jih.
Válka na moři a ve vzduchu
Konflikt naplno propukl 1. května. Britové čelili logistické noční můře a nepříteli, který operoval z domácích základen, zatímco britské letectvo a námořnictvo bylo na hranici svých možností.
Zlomový a zároveň nejkontroverznější moment války přišel 2. května. Britská jaderná ponorka HMS Conqueror torpédovala argentinský křižník ARA General Belgrano. Loď šla ke dnu a s ní 323 námořníků – téměř polovina všech argentinských ztrát ve válce. Ačkoliv se křižník nacházel mimo Brity vyhlášenou „vyloučenou zónu“, Thatcherová útok osobně schválila s odůvodněním, že loď představovala hrozbu. Důsledek byl okamžitý: argentinské námořnictvo se stáhlo do přístavů a do konce války již nevyplulo.
Tíha boje se přenesla na argentinské letectvo. Piloti ve stíhačkách Mirage a Skyhawk létali v sebevražedně nízkých výškách, aby se vyhnuli britským radarům. O dva dny později, 4. května, dostala Británie tvrdou lekci. Argentinský letoun Super Étendard vypálil protilodní střelu Exocet, která zasáhla nejmodernější britský torpédoborec HMS Sheffield. Loď se potopila a svět si uvědomil zranitelnost moderních plavidel vůči „chytrým“ střelám.
Nebýt britských letounů Sea Harrier s kolmým startem, které díky lepším manévrovacím schopnostem a střelám Sidewinder dokázaly eliminovat desítky argentinských strojů, invaze by pravděpodobně skončila britským debaklem.
Bitva o zátoku San Carlos a pochod na Stanley
-
května se britské jednotky vylodily v zátoce San Carlos na východním Falklandu. Oblast se stala známou jako „Alej bomb“. Argentinské letectvo vrhlo proti vyloďujícím se lodím vše, co mělo. Několik britských fregat bylo potopeno nebo těžce poškozeno. Největší ránu utrpěli Britové potopením kontejnerové lodi Atlantic Conveyor, která převážela životně důležité vrtulníky Chinook.
Tato ztráta změnila charakter pozemní války. Britští vojáci (paragáni a námořní pěchota) museli vyrazit na hlavní město Port Stanley pěšky. Tento legendární „yomp“ (vojenský pochod s plnou polní) vedl přes 90 kilometrů nehostinným terénem, v mrazu, dešti a bažinách.
První velká pozemní bitva se odehrála u osady Goose Green. Přestože byli Britové početně slabší, díky agresivní taktině a lepšímu výcviku donutili argentinskou posádku ke kapitulaci. Velitel britského 2. praporu, podplukovník H. Jones, v bitvě padl a posmrtně obdržel Viktoriin kříž.
Pád Stanley a konec junty
V polovině června stály britské jednotky na kopcích obklopujících Port Stanley (Mount Longdon, Tumbledown, Two Sisters). Argentinští branci, často špatně vybavení a demoralizovaní, v nočních bojích muže proti muži nedokázali vzdorovat profesionálním britským vojákům, k nimž se přidali i obávaní Gurkhové.
Dne 14. června 1982 velitel argentinských sil na ostrovech generál Mario Menéndez kapituloval. Válka skončila. Bilance byla krutá: 649 mrtvých Argentinců, 255 Britů a 3 civilisté z Falkland.
Důsledky, které trvají dodnes
Válka o Falklandy měla dalekosáhlé politické dopady. V Británii vyvolalo vítězství vlnu patriotismu, která zajistila Margaret Thatcherové drtivé vítězství ve volbách v roce 1983 a upevnila její moc na další roky. Falklandy se staly symbolem britského odhodlání.
V Argentině měla porážka opačný, ale pro zemi očistný efekt. Ponížení armády vedlo ke zhroucení vojenské junty a o rok později k obnovení demokracie. Ačkoliv se Argentina svých nároků na „Las Malvinas“ nikdy nevzdala a téma je v zemi stále živé a ústavně zakotvené, vztahy se přesunuly z bojiště do diplomatických salonů.
Z vojenského hlediska válka ukázala důležitost logistiky, satelitního zpravodajství (které Britům poskytly USA) a nebezpečí protilodních střel. Pro obyvatele Falkland válka znamenala definitivní potvrzení jejich britské identity. Dnes jsou ostrovy prosperujícím zámořským územím, jehož obyvatelé v referendu v roce 2013 drti
