TÁBOR – Městské hradby v Táboře, symbol husitské nezdolnosti a jeden z nejvýznamnějších prvků historického dědictví města, čelí dlouhodobým a opakujícím se problémům. Ačkoli dnes vnímáme opevnění jako chráněnou památku, jeho historie je plná záměrné demolice, desítek let zanedbávání a havarijních stavů. Nedávný sesuv části hradeb v roce 2020 byl jen dalším varovným signálem, že péče o tento klenot nebyla vždy dostatečná.
Historie táborského opevnění není jen příběhem budování, ale i systematického ničení a následných pokusů o záchranu. Problémy, kterým čelí současní majitelé přilehlých pozemků a samotné město, mají kořeny hluboko v minulosti.
Devastace ve jménu pokroku
Paradoxně největší ránu hradbám nezasadili nepřátelští obléhatelé, ale samo město v 19. století. S příchodem železnice a potřebou modernizace padly za oběť rozvoji celé úseky opevnění, včetně majestátních bran. Například zboření Pražské brány v roce 1884 bylo symbolem nové éry, která si historického odkazu příliš nevážila. Z kdysi mohutného a uceleného obranného systému zbylo prakticky jen torzo. Části hradeb byly rozparcelovány a prodány soukromým vlastníkům, čímž se péče o ně rozmělnila a zkomplikovala na desítky let dopředu.
Tichá zkáza v 20. století
Pokud 19. století přineslo aktivní demolici, polovina 20. století byla érou tiché, plíživé zkázy. Zejména v 50. letech se celé historické jádro Tábora potýkalo s katastrofálním stavebním stavem. Hradby, stejně jako přilehlé domy, trpěly narušenou statikou, všudypřítomnou vlhkostí a postupným rozkladem. Zdivo se drolilo, kanalizace chyběla a hrozilo zřícení celých úseků. Staré město bylo v havarijním stavu, což dokládají dobové fotografie chátrajících zdí podepřených dřevěnými trámy.
Záchrana na poslední chvíli a nové problémy
Zásadní zlom přinesla rozsáhlá rekonstrukce v letech 1971 až 1990. Během těchto dvou desetiletí prošla většina dochovaných úseků opevnění stabilizací a opravami, které zabránily jejich úplné zkáze. Tato záchranná akce však nebyla komplexní a dva klíčové úseky zůstaly neopraveny, což se ukázalo jako časovaná bomba.
Že problémy nebyly vyřešeny definitivně, potvrdila havárie z roku 2020, kdy se část hradeb v centru města samovolně sesula. Následná oprava, dokončená v roce 2024, odhalila rozsah problému. Bylo nutné odstranit starou přizdívku, vybudovat zcela nový a pevný železobetonový základ a teprve na něm postavit novou zděnou konstrukci. To jen dokazuje, že pod povrchem historického zdiva se skrývaly vážné statické nedostatky.
Břemeno na bedrech soukromníků
Dlouhodobě špatný stav hradeb dnes nepředstavuje problém jen pro město, ale i pro soukromé vlastníky pozemků, které s opevněním sousedí. Nestabilní svahy a narušené základy hradeb přímo ohrožují jejich majetek a nutí je k nákladným sanačním pracím, které by měly být primárně starostí vlastníka památky, tedy města. Případy, kdy stavebníci musí na vlastní náklady investovat miliony korun do stabilizace svahu, aby zabránili sesuvu hradeb na své pozemky, nejsou ojedinělé.
Historie táborských hradeb je tak mementem, které ukazuje, jak křehké může být historické dědictví, pokud není předmětem systematické a nepřetržité péče. Současné opravy jsou sice chvályhodné, ale přicházejí často až po haváriích. Tábor tak stojí před výzvou vytvořit dlouhodobou strategii údržby, která by předešla dalším kolapsům a zajistila, že symbol města zůstane zachován i pro budoucí generace – a to nejen jako malebná kulisa, ale jako stabilní a bezpečná stavba.
