Ústí nad Orlicí / Burnie – Existují příběhy, které znějí jako hollywoodský scénář. Příběhy o odvaze, nezlomné vůli a splněném snu proti všem předpokladům. Jedním takovým je život Milana Vyhnálka (1925–2013), muže, který utekl před komunistickým režimem s knihou o sýrařství v batohu, aby v daleké australské Tasmánii vybudoval Lactos, největší sýrárnu na jižní polokouli. Zatímco v Tasmánii byl za své zásluhy vyhlášen Mužem 20. století, v jeho rodném Česku zůstává jeho fascinující osud téměř neznámý. Je to příběh o chlapci z malé vesnice, který naučil Austrálii jíst kvalitní sýry a nikdy nezapomněl, odkud pochází.
Kořeny v české půdě: Od pluhu k sýrařskému umění
Příběh Milana Vyhnálka se začal psát 18. října 1925 v Hnátnici, malé obci v malebném podhůří Orlických hor. Narodil se do sedlácké rodiny a jako nejstaršímu synovi mu byla osudem předurčena práce na rodinném statku. Budoucnost se zdála být jasně nalinkovaná: převzít po otci hospodářství a pokračovat v rodové tradici. Milan poctivě absolvoval rolnickou školu v Ústí nad Orlicí v roce 1943, ale v jeho mysli už klíčil jiný sen, který voněl po zrajícím sýru, nikoliv po čerstvě zorané hlíně.
Právě na škole ho zřejmě zlákalo tajemství a alchymie přeměny mléka v desítky druhů sýrů. K velké nelibosti svého otce, který si pro něj představoval život spojený s půdou, se přihlásil na prestižní mlékařskou školu v Kroměříži. Toto rozhodnutí bylo prvním velkým projevem jeho vizionářské a poněkud rebelské povahy. Školu dokončil v pohnutých dnech konce druhé světové války a s mladickým elánem se okamžitě vrhl do práce.
Už v létě 1945, ve svých necelých dvaceti letech, nastoupil na pozici technického vedoucího v mlékárně v nedalekém Lanškrouně. Byla to doba chaosu i nových začátků. S obnovou zanedbané výroby mu paradoxně pomáhali němečtí zajatci z místního sběrného tábora. Vyhnálek, pragmatik a perfekcionista, nerozlišoval národnost, ale schopnosti a ochotu pracovat.
Idylu budování však brzy přerušily dvě tragédie. Při požáru rodinného statku tragicky zahynul jeho otec a krátce poté, v roce 1947, musel mladý sýrař narukovat na povinnou vojenskou službu. Po čtrnácti měsících byl propuštěn a jeho plány byly velkolepé. Chtěl odjet na zkušenou do Dánska, tehdejší sýrařské velmoci, aby se zdokonalil ve svém řemesle.
Útěk za snem: S knihou o sýrech přes hranice
Poúnorový převrat v roce 1948 však jeho sny brutálně zhatil. Milan Vyhnálek rychle pochopil, že v novém režimu nerozhoduje odbornost, pracovitost a talent, ale správná stranická knížka a politické zásluhy. Pro ambiciózního mladíka, který se nechtěl podřizovat ideologickým dogmatům, se Československo stalo klecí. Zrodilo se rozhodnutí, které mu změnilo život – emigrace.
V noci na 12. srpna 1949, ve svých třiadvaceti letech, se Vyhnálek vydal na nebezpečnou cestu přes železnou oponu. V malém zavazadle si nesl jen pár osobních věcí a jeden předmět, který symbolizoval celý jeho budoucí život: odbornou knihu o sýrařství od autora Rudolfa Medka. Nebyla to jen kniha, byl to jeho kompas, jeho bible, jeho příslib budoucnosti. Opouštěl vše, co znal – rodinu, přátele i rodnou hroudu – a vydával se vstříc nejistotě, vyzbrojen pouze svými znalostmi a nezlomným odhodláním.
Nový svět, starý sen: Těžké začátky v Austrálii
Po útěku a pobytu v uprchlických táborech ho životní osud, jako mnoho jiných Čechů, zavál až na druhý konec světa, do Austrálie. Přistál v zemi, kde slunce pálilo jinak a kde na něj nikdo nečekal. První roky byly zkouškou ohněm. Mladý sýrařský expert musel odložit své sny a tvrdě pracovat, aby přežil. Vystřídal neuvěřitelnou škálu profesí: dřel se jako dřevorubec v buši, krotil stroje jako řidič buldozeru na stavbách silnic a přehrad, zkoušel štěstí jako fotograf a dokonce i jako krejčí. Aby si přivydělal, hrál s kapelou na tancovačkách a na chvíli se uchytil i jako prodejce aut a dovozce vína.
Během těchto let se potkal i s krajanem Jarkem Kočím, kamarádem z obecné školy v rodné Hnátnici. Bylo to nečekané a milé setkání, které mu připomnělo domov, ale zároveň posílilo jeho odhodlání uspět v nové vlasti. I přes každodenní dřinu a nejistotu Vyhnálek nikdy nepřestal věřit svému původnímu snu – vyrábět ty nejlepší sýry.
Pečlivě studoval podmínky v Austrálii a jeho odborné oko nakonec spočinulo na ostrově Tasmánie. Její severozápadní část, se svými svěžími zelenými pastvinami a mírným, vlhkým klimatem, mu připomínala evropské sýrařské regiony. Vytipoval si ji jako ideální místo pro chov mléčného skotu a výrobu kvalitních sýrů. Byl to geniální, prozíravý odhad.
Zrození impéria: Lactos a revoluce v sýrařství
Na začátku 50. let však narazil na nečekanou překážku – australský vkus. Tamní spotřebitelé byli zvyklí pouze na dva druhy sýra: všudypřítomný čedar a jednoduché tavené sýry. Představa, že by jedli něco jako ementál, goudu, eidam, romadúr nebo dokonce camembert, byla pro ně cizí a téměř exotická.
Vyhnálek se však nenechal odradit. Věřil, že Australany dokáže naučit milovat evropské speciality. U místních výrobců a farmářů se zprvu setkával s nedůvěrou a skepsí. Kdo byl tenhle mladý přistěhovalec z neznámé země, aby jim říkal, jaké sýry mají vyrábět a jíst?
Přes všechny překážky, doslova s holýma rukama a s penězi našetřenými z těžké práce, založil v městečku Burnie malou sýrárnu. Pojmenoval ji Lactos. S neuvěřitelnou energií a perfekcionismem, který mu byl vlastní, se pustil do díla. Vsadil na tři pilíře: nekompromisní kvalitu, rychlost a absolutní spolehlivost. Již v prvním roce provozu vyprodukoval Lactos úctyhodných 50 tun sýra, což byl na tehdejší poměry malého podniku zázrak.
Vyhnálek brzy pochopil, že všechno sám nezvládne. Vydal se do Evropy a přivedl do Tasmánie špičkové odborníky – sýraře a technology, kteří mu pomohli vybudovat tým snů. Pro australský mlékárenský průmysl to byla injekce znalostí a zkušeností, která navždy změnila jeho tvář.
V roce 1964, kdy Lactos produkoval už 500 tun sýrů ročně a jeho jméno začínalo být pojmem, přišla katastrofa. Továrna do základů vyhořela. Pro mnohé by to byl konec. Pro Milana Vyhnálka to byla jen další výzva. S neuvěřitelnou houževnatostí a organizačním talentem dokázal během pouhých několika měsíců výrobu nejen obnovit, ale i modernizovat a rozšířit.
Právě v této době se zrodil jeho největší vynález. Společně s jugoslávským kolegou Frankem Špegličem vymyslel a zkonstruoval Lactomatic – plně automatizovaný systém na výrobu sýrů. Tento strojový komplex představoval naprostou revoluci. Odstranil tradiční, fyzicky náročnou dřinu, zefektivnil výrobu, zajistil konzistentní kvalitu a umožnil produkci v masivním měřítku. V roce 1970 se Lactomatic stal hlavní hvězdou Mezinárodního mlékárenského kongresu v Sydney a o Vyhnálkovu technologii se začal zajímat celý svět.
Lactos expandoval raketovým tempem. Kromě australského trhu, který si Vyhnálkovy sýry zamiloval, začal vyvážet do Japonska, Evropy a Spojených států. V dobách největší slávy zaměstnával 300 lidí, spolupracoval s 250 farmáři a roční obrat jeho firmy dosahoval 20 milionů dolarů. Milan Vyhnálek se stal nejen sýrařským králem, ale i váženou osobností. Působil jako poradce australského ministra pro zahraniční obchod a jeho hlas měl váhu. Díky němu se Tasmánie proměnila v sýrařskou velmoc, která se mohla směle měřit s tradičními giganty, jako jsou Švýcarsko, Dánsko či Holandsko. Nevelký ostrov jižně od Austrálie najednou vyráběl více druhů sýra než Francie.
Král sýrů, muž století a filantrop s českým srdcem
Úspěch přinesl i zasloužená ocenění. Milan Vyhnálek obdržel od anglické královny Alžběty II. prestižní Řád britského impéria, dvakrát mu byl udělen Řád Austrálie a sbíral ceny za kvalitu sýrů po celém světě. Korunou jeho životního díla bylo, když byl v roce 1985 vyhlášen tasmánským „Mužem století“.
Protože jeho syn Milan neprojevil zájem pokračovat v rodinném podniku, rozhodl se Vyhnálek v roce 1981, na vrcholu slávy, firmu Lactos prodat. Neučinil tak ale bez rozmyslu. Předal ji do rukou francouzské sýrařské společnosti Bongrain, čímž zajistil, že jeho odkaz a důraz na kvalitu budou pokračovat.
Ani po odchodu do důchodu však nezahálel. Naopak, s o to větší energií se věnoval filantropii a podpoře své staré vlasti. Nikdy nezapomněl na své kořeny a na zemi, kterou musel opustit. V 90. letech rozjel velkorysý program na podporu českých studentů z vysokých zemědělských škol. Zajišťoval jim a financoval studijní pobyty a stáže na farmách v Austrálii, na Novém Zélandu a v USA. Chtěl jim dát příležitost, kterou on sám nikdy nedostal – získat zkušenosti ve svobodném světě a vrátit se s nimi domů, aby pomohli rozvíjet české zemědělství.
V roce 1992 vydal v češtině autobiografickou knihu se symbolickým názvem „Kde je tráva zelenější“. V ní popsal svůj neuvěřitelný životní příběh a ukázal, že s odhodláním a pracovitostí lze dosáhnout čehokoliv.
Mimořádně štědrý byl ke své rodné obci Hnátnici. Už od 80. let, ještě za hluboké totality, posílal domů finanční dary. Nechal zrekonstruovat křížovou cestu, zaplatil výrobu nových varhan do místního kostela a nechal odlít dva nové zvony. Podporoval také místní Sokol a další spolky.
Epilog: Z Hnátnice do světa a zpět
V květnu 2006, po téměř šedesáti letech v emigraci, se Milan Vyhnálek natrvalo vrátil do České republiky. Kruh se uzavřel. Muž, který dobyl svět, se vrátil domů. Poslední léta svého života strávil v penzionu v Ústí nad Orlicí, nedaleko míst, kde vyrůstal a kde se zrodil jeho sen.
Zemřel 10. března 2013 ve věku 87 let. Podle svého přání byl pochován na hřbitově ve své milované Hnátnici. Jeho život je inspirujícím odkazem pracovitosti, vizionářství a nezdolného optimismu. Příběh Milana Vyhnálka je důkazem, že i chlapec z malé české vesnice může změnit svět – nebo alespoň jeho sýrařskou mapu. A co je nejdůležitější, dokázal, že i když člověk najde zelenější trávu na druhém konci planety, nikdy nesmí zapomenout na kořeny, z nichž vzešel.
