Praha – V noci z 20. na 21. srpna 1968 se Československo ponořilo do temnoty. Hranice suverénního státu překročila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby násilně ukončila odvážný pokus o reformu komunistického systému, známý jako Pražské jaro. Tento akt agrese nejenže zmařil naděje celého národa na svobodnější život, ale na více než dvacet let uvrhl zemi do období tzv. normalizace – éry politických čistek, cenzury a všudypřítomného dohledu Moskvy.
Události, které vyvrcholily srpnovou okupací, měly své kořeny hluboko v 60. letech. V Československu postupně sílila nespokojenost s dogmatickým a represivním režimem, který ztělesňoval prezident a první tajemník Komunistické strany Československa (KSČ) Antonín Novotný.[4] Společnost, zejména intelektuálové a umělci, volala po uvolnění a demokratizaci. Kritika se snášela i na neefektivní, centrálně plánované hospodářství, které viditelně zaostávalo za Západem.
Zlom přišel v lednu 1968, kdy byl do čela KSČ zvolen Alexander Dubček, představitel reformního křídla strany. Jeho jméno se stalo symbolem naděje na změnu. Nové vedení KSČ přišlo s ambiciózním „Akčním programem“, jehož cílem bylo vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Tento program počítal s uvolněním cenzury, svobodou shromažďování, rehabilitací politických vězňů z 50. let a zavedením prvků tržního hospodářství.
Pro československou společnost to byl závan čerstvého vzduchu. Média začala svobodně informovat a kritizovat, vznikaly nové politické a společenské organizace jako Klub angažovaných nestraníků (KAN) či K 231. Kulturní scéna zažívala nebývalý rozkvět. Lidé se po letech strachu a útlaku začali opět aktivně zajímat o veřejné dění.
Sovětské obavy a Brežněvova doktrína
Tento reformní proces však s rostoucí nelibostí sledovalo vedení Sovětského svazu v čele s Leonidem Brežněvem. Demokratizace v Československu byla vnímána jako nebezpečný precedens, který by mohl ohrozit stabilitu celého východního bloku. Sovětský svaz se obával, že by se Československo mohlo odklonit od socialismu a vymanit se z jeho sféry vlivu.
Moskva a její nejvěrnější satelity – zejména NDR a Polsko – vyvíjely na Dubčekovo vedení stále silnější tlak, aby reformy zastavilo. Proběhla série neúspěšných jednání, během nichž se českoslovenští představitelé snažili své sovětské protějšky přesvědčit o své loajalitě k Varšavské smlouvě. Sovětské vedení však reformám nedůvěřovalo. Již od jara 1968 začaly přípravy na vojenskou intervenci pod krycím názvem „Operace Dunaj“.
Zásah byl nakonec ospravedlněn takzvanou Brežněvovou doktrínou, která si nárokovala právo Sovětského svazu intervenovat v kterékoli zemi východního bloku, pokud by v ní byl ohrožen socialismus. Posledním impulsem se stal tzv. „zvací dopis“, který Brežněvovi zaslala skupina konzervativních československých komunistů, jako byli Vasil Biľak a Alois Indra. V dopise žádali o „bratrskou pomoc“ proti údajné „kontrarevoluci“.
Následky okupace: Zmařené naděje a éra normalizace
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadlo na území Československa přibližně půl milionu vojáků a tisíce tanků. Invaze se zúčastnily armády SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR. Československá armáda na rozkaz nekladla odpor. Předsednictvo ÚV KSČ invazi odsoudilo a vyzvalo občany ke klidu.
Následoval spontánní, nenásilný odpor obyvatelstva. Lidé s vojáky diskutovali, měnili směrové tabule, aby zmátli postupující jednotky, a rozhlas statečně pokračoval ve svobodném vysílání. Během prvních dnů a týdnů okupace přišlo o život více než 100 československých občanů.
Dubček a další reformní politici byli zatčeni a odvlečeni do Moskvy. Zde byli pod nátlakem donuceni podepsat tzv. Moskevský protokol, který fakticky legalizoval vojenskou přítomnost a znamenal konec reforem. Jediný, kdo odmítl podepsat, byl František Kriegel.
Srpnová okupace uvrhla Československo do dvacetiletého období normalizace. Alexander Dubček byl postupně zbaven všech funkcí a do čela KSČ se v dubnu 1969 dostal Gustáv Husák, který se stal symbolem poslušnosti vůči Moskvě.
Následovaly rozsáhlé politické čistky v komunistické straně, armádě, bezpečnostních složkách i ve veřejném životě. Statisíce lidí byly vyhozeny ze zaměstnání, jejich děti nesměly studovat. Byla obnovena přísná cenzura, zrušeny nezávislé organizace a společnost upadla do apatie a rezignace. Mnoho talentovaných lidí, včetně umělců a vědců, volilo emigraci. Sovětská vojska zůstala na území Československa „dočasně“ až do roku 1991.
Okupace Československa v srpnu 1968 byla tragickým mezníkem v moderních dějinách země. Zničila naděje na svobodnější a demokratičtější společnost a na dlouhá desetiletí upevnila sovětskou nadvládu nad střední Evropou. Sen o „socialismu s lidskou tváří“ byl brutálně potlačen a nahrazen šedivou realitou normalizačního režimu.
