Praha – V análech české kultury existuje jen málo fenoménů s tak trvalým a živým odkazem jako Osvobozené divadlo. Scéna, která v bouřlivém období první republiky a nastupujícího fašismu definovala inteligentní humor, politickou satiru a avantgardní umění, se stala legendou. Dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich, neoddělitelně spjatá s hudbou Jaroslava Ježka, vytvořila styl humoru, který nejen bavil, ale také varoval, kritizoval a dodával naději. Ačkoliv divadlo samo zaniklo s příchodem války a osudy jeho protagonistů se dramaticky rozešly, jeho duch žije dál – v díle jeho pokračovatelů, v nesmrtelných písních a v samotné DNA českého smyslu pro humor.
Zrod fenoménu: Od dadaistických hříček k politické satiře
Osvobozené divadlo nevzniklo jako projekt V+W. Zrodilo se v roce 1925 v lůně avantgardní umělecké skupiny Devětsil jako scéna pro experimentální, poetistické a dadaistické divadlo. Režiséři Jindřich Honzl a Jiří Frejka zde uváděli hry, které bořily tradiční divadelní konvence.
Zlom nastal v roce 1927, kdy dva mladí studenti práv, Jiří Voskovec a Jan Werich, uvedli svou hru Vest Pocket Revue. Byla to bláznivá, nonsensová koláž skečů, slovních hříček a jazzových melodií, která dokonale zasáhla ducha doby. Její nečekaný úspěch katapultoval V+W do čela divadla. Společně s geniálním skladatelem a klavíristou Jaroslavem Ježkem, který jejich textům dodal nezaměnitelnou hudební tvář inspirovanou americkým jazzem, vytvořili tvůrčí trojici, která neměla obdoby.
Jejich rané hry jako Smoking Revue nebo Fata Morgana byly ještě převážně apolitické, plné absurdního humoru a lingvistické ekvilibristiky. Klíčovým prvkem se staly forbíny – improvizované dialogy před oponou, kde V+W s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem reagovali na aktuální dění. Právě zde se rodil jejich přímý kontakt s publikem a jejich pověst mistrů inteligentní improvizace.
Divadlo jako zbraň: Smíchem proti fašismu
S nástupem hospodářské krize a hrozby fašismu v sousedním Německu se tón Osvobozeného divadla začal měnit. Smích přestal být jen zábavou a stal se zbraní. V+W a Ježek si plně uvědomovali nebezpečí, které se blížilo, a jejich hry se proměnily v ostré, alegorické politické satiry.
Hry jako Caesar (1932), Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) nebo Balada z hadrů (1935) byly mistrovskými díly. Pomocí historických a fantaskních kulis V+W s neúprosnou přesností tepat do projevů demagogie, populismu, korupce a především do absurdity a nebezpečí totalitních ideologií. Jejich postavy diktátorů, hloupých králů a zmanipulovaných davů byly děsivě přesným obrazem toho, co se dělo za hranicemi.
Písně Jaroslava Ježka jako David a Goliáš, Proti větru nebo Hej, pane králi se staly neoficiálními hymnami demokratického Československa. Osvobozené divadlo se proměnilo v morální a politickou instituci, v baštu zdravého rozumu proti šířícímu se šílenství. To mu samozřejmě přineslo nejen obrovskou popularitu, ale i nenávist pravicových extremistů, kteří proti divadlu pořádali protesty a výhrůžky.
Konec jedné éry a exil
Vrcholem politického angažmá byla hra Pěst na oko (1938), která byla přímou reakcí na anšlus Rakouska. Po Mnichovské dohodě a nástupu druhé republiky však bylo divadlo v listopadu 1938 úředně uzavřeno. Pro Voskovce, Wericha a Ježka, kteří byli na černé listině nacistů, to znamenalo jediné – útěk. V lednu 1939 emigrovali do Spojených států.
V Americe se snažili na svou práci navázat, ale bez domácího publika a kontextu jejich humor ztrácel na síle. Jejich společná cesta se zde začala rozcházet. Tragický osud potkal Jaroslava Ježka, který v New Yorku v roce 1942 zemřel na chronické onemocnění ledvin. Bylo mu pouhých 35 let.
Návraty a pokračovatelé: Duch Osvobozeného žije dál
Po válce se do Československa vrátil pouze Jan Werich (Jiří Voskovec se po krátkém pobytu rozhodl vrátit do USA, kde se stal uznávaným charakterním hercem). Werich se pokusil na odkaz Osvobozeného divadla navázat, nejprve krátce s Jiřím Voskovcem, později s novým partnerem – Miroslavem Horníčkem – v Divadle ABC a v Divadle satiry. Ačkoliv jejich spolupráce byla úspěšná a Horníček byl Werichovi inteligentním partnerem, kouzlo původního V+W bylo neopakovatelné.
Skutečnými a nejvýraznějšími pokračovateli ducha Osvobozeného divadla se však stala jiná dvojice – Jiří Suchý a Jiří Šlitr a jejich divadlo Semafor. V uvolněné atmosféře 60. let navázali na poetiku V+W a Ježka: inteligentní humor, slovní hříčky, jazzem a swingem inspirované písně a úzký kontakt s publikem. I oni, podobně jako jejich předchůdci, definovali celou jednu generaci a jejich divadlo se stalo ostrovem svobody v nesvobodné době. Sám Jan Werich byl velkým fanouškem Semaforu a v S+Š viděl své legitimní nástupce.
Odkaz Osvobozeného divadla lze vysledovat i v tvorbě dalších umělců – v divadlech malých forem, v textech Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka v Divadle Járy Cimrmana, v humoru Ivana Mládka nebo v inteligentní satiře Divadla Sklep. Všichni tito tvůrci, ač každý po svém, čerpají z tradice, kterou V+W založili: z přesvědčení, že humor není jen zábava, ale i způsob myšlení, nástroj kritiky a obrana proti hlouposti a zlu.
Dnes, desítky let po svém zániku, Osvobozené divadlo stále žije. Jeho hry se sice hrají jen zřídka, protože jejich kouzlo bylo neoddělitelně spjato s osobnostmi tvůrců. Ale jeho písně zlidověly, jeho hlášky se staly součástí národního jazyka a jeho myšlenky jsou stále aktuální. Osvobozené divadlo nás naučilo, že i těm nejtemnějším hrozbám se dá čelit s nadhledem, vtipem a rovnou páteří. A to je odkaz, který je nesmrtelný.
