Praha – Na jaře roku 1991, necelý rok a půl po Sametové revoluci, se politická krajina Československa otřásla v základech. Občanské fórum, masivní a ideologicky nesourodé hnutí, které svrhlo komunistický režim, se rozpadlo. Z jeho trosek povstala síla, která na desítky let definovala českou pravici a politiku jako takovou: Občanská demokratická strana v čele s Václavem Klausem. Její vznik nebyl náhodou, ale logickým vyústěním střetu dvou naprosto odlišných vizí o budoucnosti země.
Občanské fórum: Jednota proti, nejednota pro
Abychom pochopili, proč ODS vznikla, musíme se vrátit k podstatě Občanského fóra (OF). To nebylo politickou stranou v pravém slova smyslu. Bylo to široké, zastřešující hnutí, jehož jediným skutečným tmelem byl odpor proti komunistické totalitě. Pod jeho křídly se sešli disidenti, umělci, studenti, bývalí reformní komunisté, liberálové, konzervativci i ekologové. Heslo „Nejsme jako oni“ dokonale vystihovalo jeho étos, ale zároveň odhalovalo jeho největší slabinu.
Po vítězných volbách v červnu 1990, kde OF získalo drtivou většinu, se tato slabina začala projevovat naplno. Když byl společný nepřítel poražen, vyvstala klíčová otázka: Co dál? Jak spravovat zemi? Jak transformovat centrálně plánovanou ekonomiku na tržní? A právě zde se začaly rýsovat hluboké ideologické příkopy.
Na jedné straně stálo křídlo, které bychom mohli označit jako „havlovské“ či liberálně-centristické. Jeho představitelé, jako ministr zahraničí Jiří Dienstbier, Petr Pithart nebo Pavel Rychetský, si představovali OF jako trvalé, široké hnutí občanské společnosti. Upřednostňovali postupnou transformaci, důraz na morálku v politice, lidská práva a silné mezinárodní ukotvení země. Politiku vnímali spíše jako službu a dialog, nikoliv jako souboj jasně definovaných ideologií. Tato skupina později vytvořila Občanské hnutí (OH).
Proti nim se však formovala stále silnější a hlasitější skupina, soustředěná kolem federálního ministra financí Václava Klause.
Vzestup architekta transformace
Václav Klaus byl v rámci disentu a OF postavou zcela jiného druhu. Nebyl to typický disident z uměleckých či filozofických kruhů. Byl to pragmatický, sebevědomý a často až arogantně působící ekonom z Prognostického ústavu ČSAV, vyzbrojený hlubokou znalostí děl Miltona Friedmana a Friedricha Hayeka. Zatímco mnozí v OF hovořili o „nepolitické politice“ a hledání „třetích cest“, Klaus přišel s radikálním a nekompromisním receptem: co nejrychlejší přechod k standardnímu západnímu modelu.
Jeho vize byla jasná:
-
Ekonomika: Rychlá a rozsáhlá privatizace (včetně jeho vlajkové lodi, kupónové privatizace), liberalizace cen, otevření trhu a minimální role státu. Odmítal jakékoliv experimenty a trval na osvědčených principech volného trhu.
-
Politika: Odmítal model beztvarého hnutí. Požadoval vznik standardních politických stran s jasným programem a ideologickým vymezením. Tvrdil, že pouze střet jasně definovaných pravicových a levicových programů může zemi posunout vpřed. Hnutí považoval za neefektivní „žvanírnu“, která brzdí nutné reformy.
Klausova rétorika byla ostrá, přímá a pro mnoho lidí srozumitelná. V době, kdy se společnost potýkala s nejistotou a hledala pevné body, nabízel jednoduchá a sebevědomá řešení. Jeho popularita rychle rostla, zejména mezi těmi, kteří toužili po rychlé změně a byli unaveni intelektuálními debatami o povaze demokracie. Stal se symbolem radikální ekonomické transformace a pragmatické politiky.
Cesta k rozkolu: Od frakce ke straně
Napětí uvnitř OF eskalovalo v průběhu podzimu 1990 a zimy 1991. Klaus a jeho stoupenci (Miroslav Macek, Petr Čermák, Jan Stráský a další) začali otevřeně kritizovat vedení OF za nerozhodnost. V říjnu 1990 se Klaus nečekaně stal předsedou Občanského fóra, což byl jasný signál, že pravicové, pragmatické křídlo přebírá iniciativu.
Klíčovým momentem byl sněm OF v lednu 1991. Zde Klaus prosadil, aby se Občanské fórum transformovalo na politickou stranu s pevnější strukturou, individuálním členstvím a jasným programem. Jeho návrh narazil na odpor liberálního křídla, které se obávalo ztráty původního revolučního étosu a návratu ke „starým“ stranickým praktikám.
Výsledkem byl kompromis, který však byl jen oddálením nevyhnutelného. Bylo rozhodnuto, že se OF rozdělí na dvě ideologické platformy, které budou spolupracovat pod společnou střechou. To se však ukázalo jako nefunkční. Střet dvou světů byl příliš silný. Klaus a jeho příznivci pochopili, že pokud chtějí realizovat svůj program, musí se od zbytku OF definitivně oddělit.
Ustavující kongres v Olomouci: Zrození ODS
Definitivní tečka za existencí jednotného Občanského fóra přišla na mimořádném sněmu ve dnech 20. a 21. dubna 1991 v Olomouci. Atmosféra byla napjatá, ale výsledek byl předem jasný. Sněm formálně schválil rozdělení hnutí.
Z pravicové frakce se zde zrodila Občanská demokratická strana (ODS). Václav Klaus byl drtivou většinou zvolen jejím prvním předsedou. Ve svém projevu jasně definoval, čím nová strana chce být: standardní, konzervativní, pravicovou stranou, která hájí principy individuální svobody, soukromého vlastnictví, volného trhu a odpovědnosti jednotlivce. Odmítl kolektivismus, socialismus a jakékoliv „třetí cesty“. Název „občanská“ měl odkazovat na dědictví OF, zatímco přívlastek „demokratická strana“ jasně signalizoval příklon ke standardnímu politickému systému.
Programové teze ODS byly postaveny na několika pilířích:
-
Ekonomika: Dokončení privatizace, daňová reforma, vyrovnaný rozpočet a boj proti inflaci.
-
Stát: Minimalizace role státu, decentralizace moci (posílení obcí) a zeštíhlení byrokracie.
-
Právo: Důraz na nedotknutelnost soukromého vlastnictví a vládu práva.
-
Zahraniční politika: Orientace na Západ, ale se silným důrazem na národní zájmy a skeptický postoj k příliš hluboké evropské integraci, která by mohla ohrozit suverenitu.
Zbytek Občanského fóra, vedený Jiřím Dienstbierem, se přetransformoval v Občanské hnutí (OH). To se profilovalo jako středový, liberální subjekt, kladoucí důraz na občanskou společnost, ekologii a hlubší integraci do Evropy. Rozdíl mezi oběma subjekty byl propastný – nejen programový, ale i stylový. ODS byla bojovná, konfrontační a ideologicky pevná. OH bylo umírněné, konsenzuální a programově méně vyhraněné.
Důsledky a odkaz: Nová éra české politiky
Vznik ODS a zánik OF znamenal konec revoluční romantiky a začátek standardní politické soutěže. Výsledek parlamentních voleb v červnu 1992 ukázal, jak moc se politická nálada změnila.
ODS, společně se svou slovenskou partnerskou stranou, volby drtivě vyhrála. Její jasný a srozumitelný program rezonoval s voliči, kteří byli unavení z ekonomické nejistoty a chtěli rychlá řešení. Václav Klaus se stal premiérem a hlavním architektem dalšího směřování země.
Naopak Občanské hnutí ve volbách propadlo a nedostalo se do parlamentu. Ukázalo se, že étos „nepolitické politiky“ a vágní liberalismus neměl v té době dostatečnou podporu. Voliči dali přednost jasnému ideologickému vymezení.
Vznik ODS měl pro Českou republiku dalekosáhlé důsledky:
-
Definování politického spektra: ODS se stala na téměř dvacet let dominantní silou na pravé straně politického spektra. Proti ní se postupně zformovala silná levice v podobě ČSSD, což vytvořilo klasický bipolární politický systém, který určoval českou politiku až do druhé dekády 21. století.
-
Urychlení ekonomické transformace: Vítězství ODS zajistilo pokračování a dokončení radikálních ekonomických reforem podle Klausovy vize. Bez silné a jednotné ODS by transformace pravděpodobně probíhala pomaleji a méně radikálně.
-
Rozdělení Československa: Přestože to nebylo primárním cílem ODS, její nekompromisní postoj k uspořádání federace a osobní i politická chemie mezi Václavem Klausem a vítězem slovenských voleb Vladimírem Mečiarem vedly k rychlému a pokojnému rozdělení státu na konci roku 1992.
-
Změna politického stylu: ODS přinesla do české politiky konfrontační a často až agresivní styl. Éra konsenzu a hledání shody, typická pro OF, byla definitivně pryč. Nahradil ji tvrdý souboj politických stran.
Zrod ODS nebyl jen technickým přejmenováním části Občanského fóra. Byl to klíčový moment, který ukončil jednu éru a nastartoval druhou. Byl to okamžik, kdy se sen o jednotném národě, kráčejícím společně od totality ke svobodě, rozplynul a byl nahrazen realitou moderní parlamentní demokracie – se všemi jejími konflikty, kompromisy a tvrdým soubojem o moc a vize budoucnosti. A právě ODS tuto vizi pro velkou část společnosti na dlouhou dobu ztělesňovala.
