Praha – Dnes, když se ozve zvuk sirény, vnímáme jej jako samozřejmou součást záchranného systému. Profesionální a dobrovolní hasiči v moderní technice jsou připraveni během několika minut vyrazit k ohni, nehodě či jiné katastrofě. Tento propracovaný systém však není výsledkem státního dekretu, ale vyvrcholením více než 150 let dlouhého příběhu, který se zrodil z nouze, sousedské solidarity a silného národního uvědomění v 19. století. Příběh českého hasičstva je příběhem jednoho z největších a nejúspěšnějších občanských hnutí v naší historii.
Doba před sbory: Když vládl „rudý kohout“
Před polovinou 19. století byla ochrana před ohněm v českých zemích chaotická a zoufale neefektivní. Města a vesnice byly stavěny převážně ze dřeva a slámy, což z nich činilo ideální kořist pro plameny. Když požár vypukl, jeho likvidace byla spíše věcí náhody a obětavosti sousedů než organizovaného zásahu.
Existovaly sice tzv. „požární řády“, které nařizovaly každému měšťanovi vlastnit hák na strhávání hořících střech a kožený vědrový vak, ale chybělo to nejdůležitější: organizace, velení a výcvik. Zásah probíhal živelně. Z věže troubil ponocný, lidé sbíhali s vědry a snažili se hasit, ale bez koordinace byla jejich snaha často marná. Oheň, lidově nazývaný „rudý kohout“, byl jedním z největších strašáků tehdejší společnosti, schopný během několika hodin proměnit prosperující obec v hromadu popela.
Probuzení národa a první jiskry organizace
Změna přišla s druhou polovinou 19. století. Byla to doba průmyslové revoluce, která přinášela nová rizika v podobě továren a hustší městské zástavby. Zároveň to však byla doba Národního obrození. Po pádu Bachova absolutismu v roce 1859 se uvolnila politická atmosféra a Češi začali masivně zakládat vlastní spolky – pěvecké, divadelní a především tělocvičné, jako byl Sokol.
V této atmosféře se zrodila myšlenka, že i boj s ohněm by neměl být ponechán náhodě, ale měl by být svěřen do rukou organizovaných, vycvičených a dobře vybavených dobrovolníků. Inspirace přicházela ze sousedního Německa, kde již organizované hasičské sbory existovaly. První takové sbory v českých zemích byly německé – například v Zákupech (1850) nebo v Liberci (1860). Pro české vlastence to byla výzva.
Titus Krška: Otec českého dobrovolného hasičstva
Za klíčovou postavou a skutečným zakladatelem českého dobrovolného hasičstva je považován Titus Krška, obchodník z Velkého Meziříčí. Podle legendy ho k činu přiměl pohled na ničivý požár, při kterém si uvědomil marnost neorganizovaného hašení. Začal studovat zahraniční modely, překládat německé hasičské příručky a neúnavně přesvědčovat své okolí o nutnosti založení vlastního, českého sboru.
Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem v roce 1871, kdy ve Velkém Meziříčí založil první český Sbor dobrovolných hasičů. Nebyl to jen technický spolek. Krška a jeho následovníci vložili do hnutí silný národní náboj. Hasiči měli české uniformy, české prapory a používali české povely. Jejich heslo „Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci“ dokonale vystihovalo jejich poslání – spojení křesťanské morálky, sousedské pomoci a vlastenecké hrdosti.
Hasičská horečka: Hnutí, které zachvátilo zemi
Příklad Velkého Meziříčí zapůsobil jako rozbuška. Během několika let zachvátila české země doslova „hasičská horečka“. Téměř v každé vesnici a městě vznikal dobrovolný hasičský sbor. Mít vlastní hasiče se stalo věcí prestiže.
Důvody této exploze byly trojí:
-
Praktický: Sbory přinášely skutečnou a efektivní ochranu majetku a životů. Byly vybaveny moderní technikou, jako byly ruční stříkačky, a jejich členové procházeli pravidelným výcvikem.
-
Národní: V době, kdy český národ bojoval o své politické postavení v rámci Rakouska-Uherska, byly hasičské sbory jednou z mála čistě českých, masových a organizovaných sil. Byly manifestací národní soběstačnosti a síly.
-
Společenský: Hasičská zbrojnice se rychle stala centrem společenského a kulturního života obce. Hasiči pořádali plesy, divadelní představení, slavnosti a cvičení, která byla velkou událostí. Být hasičem znamenalo patřit do vážené a aktivní části komunity.
Sjednocení a profesionalizace
S rostoucím počtem sborů (na přelomu století jich byly tisíce) vyvstala potřeba sjednocení a vytvoření zastřešující organizace. Zde sehrál klíčovou roli další velikán českého hasičstva, Reginald Czermack. Díky jeho iniciativě začaly vznikat tzv. hasičské župy, které sdružovaly sbory v jednotlivých okresech, a později i zemské ústřední jednoty, které koordinovaly činnost na úrovni Čech a Moravy. Tyto organizace zajišťovaly jednotný výcvik, normy pro techniku a hájily zájmy hasičů navenek.
S růstem velkých průmyslových měst na začátku 20. století se ukázalo, že dobrovolnický princip již nestačí. Rizika byla příliš velká a vyžadovala neustálou pohotovost. V Praze tak vznikl první profesionální hasičský sbor již v roce 1853, ale jeho moderní a plně profesionalizovaná podoba se datuje až k roku 1904. Následovala další velká města jako Brno a Ostrava.
Odkaz trvá: Dva pilíře dnešní ochrany
Během 20. století prošlo hasičstvo mnoha změnami, včetně centralizace za komunismu. Po roce 1989 však navázalo na své demokratické a spolkové tradice.
Dnešní systém požární ochrany v České republice stojí na dvou pevných a vzájemně se doplňujících pilířích:
-
Hasičský záchranný sbor ČR (HZS ČR): Profesionální složka, která je páteří integrovaného záchranného systému a zasahuje u nejzávažnějších událostí.
-
Sbory dobrovolných hasičů (SDH): Stále tvoří nejpočetnější a nepostradatelnou sílu, zejména v menších obcích a na venkově. Jsou to oni, kdo jsou u požáru často první a jejich role v komunitním životě a při výchově mládeže je dodnes nezastupitelná.
Příběh vzniku českého hasičstva je tak fascinující ukázkou toho, jak se z potřeby ochrany majetku a života může zrodit celonárodní hnutí, které posílilo nejen bezpečí, ale i národní identitu a komunitního ducha. Odkaz Tituse Kršky a tisíců bezejmenných dobrovolníků žije dál v každém, kdo si dnes oblékne uniformu s vědomím, že slouží svému bližnímu.
