Anatolie, Turecko – Po staletí byla Trója považována za pouhý výplod fantazie, za kulisu pro hrdinské eposy slepého básníka Homéra. Učenci v 19. století se posmívali myšlence, že by město krále Priama, místo, kde Achilles skolil Hektora a kde stál dřevěný kůň, mohlo skutečně existovat. Až umanutost jednoho německého obchodníka, který věřil více starým veršům než akademickým titulům, změnila pohled na starověké dějiny. Toto je příběh objevení Tróje – příběh o zlatě, ničení a triumfu.
Když v roce 1868 Heinrich Schliemann poprvé vstoupil na půdu Osmanské říše, neměl v ruce diplom z historie ani archeologie. Měl v ní výtisk Homérovy Iliady a v srdci nezlomné přesvědčení, které hraničilo s posedlostí. Svět tehdy věřil, že Trojská válka je mýtus. Schliemann však věřil, že je to historický záznam.
Muž, který snil o hrdinech
Heinrich Schliemann nebyl typickým vědcem. Byl to milionář, který zbohatl na obchodu s indigem a později na dodávkách materiálu během Krymské války a kalifornské zlaté horečky. Jeho bohatství mu umožnilo v šestačtyřiceti letech odejít do důchodu a věnovat se svému celoživotnímu snu: dokázat, že události popsané v Iliadě se skutečně staly.
Schliemannova genialita – a zároveň jeho prokletí – spočívala v jeho literalismu. Četl Homéra jako cestopisnou příručku. Když Homér psal o horkých a studených pramenech u hradeb, Schliemann je hledal. Když popisoval vzdálenost od moře, Schliemann ji měřil.
Většina tehdejších badatelů, pokud vůbec připouštěla existenci Tróje, ji umisťovala do oblasti Bunarbaši. Schliemann se tam vydal, ale místo neodpovídalo. Prameny neseděly, vzdálenost k moři byla příliš velká na to, aby řečtí vojáci mohli podle eposu několikrát denně běhat mezi loděmi a hradbami.
Zapomenutý hrdina: Frank Calvert
Zde do příběhu vstupuje postava, na kterou historie často zapomíná – Frank Calvert. Tento britský diplomat a amatérský archeolog žijící v Turecku vlastnil část půdy na pahorku zvaném Hisarlik (v turečtině „Pevnost“). Calvert byl přesvědčen, že Hisarlik je místem starověké Tróje, a dokonce zde prováděl drobné sondy. Neměl však prostředky na masivní vykopávky.
Když se Schliemann a Calvert setkali, Calvert mu ukázal své nálezy a přesvědčil ho, že Bunarbaši je slepá ulička. Hisarlik odpovídal Homérovým popisům mnohem lépe. Schliemann, který měl peníze a energii, se chopil příležitosti. Ačkoliv si Schliemann později často přivlastňoval veškeré zásluhy, bez Calverta by pravděpodobně kopal na špatném místě.
Brutální chirurgie na těle historie
V roce 1870 začaly na Hisarliku první neoficiální práce, které se v roce 1871 změnily v masivní kampaň. Schliemannův přístup k archeologii by dnes byl považován za vandalismus. V jeho době byla archeologie v plenkách, ale i tak byla jeho metoda „velkého zářezu“ brutální.
Schliemann se domníval, že Homérova Trója musí ležet na samém dně pahorku, v nejstarších vrstvách. Najal stovky dělníků a nechal vykopat obrovský příkop napříč celým kopcem, hluboký přes 15 metrů.
Během tohoto procesu nevědomky prokopali a zničili pozůstatky pozdějších měst, včetně té vrstvy, která skutečně odpovídala době Trojské války. Schliemann ve svém spěchu za králem Priamem doslova odházel „skutečnou“ Tróju na hromadu hlušiny. Ničil zdi, keramiku i budovy z pozdějších období, protože je považoval za bezcenné nánosy.
Poklad krále Priama
Zlomový moment přišel v květnu 1873, těsně před plánovaným ukončením vykopávek. V hloubce poblíž zbytků mohutné brány (kterou Schliemann identifikoval jako Skajskou bránu) narazil na měděný předmět.
Podle Schliemannových deníků poslal dělníky na přestávku, aby mohl s pomocí své mladé řecké manželky Sophie (což byla zřejmě romantická lež, neboť Sophia v té době byla v Aténách) předmět vyprostit. To, co našel, mu vyrazilo dech.
Byl to poklad. Tisíce předmětů – zlaté číše, diadémy, náušnice, náramky, stříbrné vázy a měděné zbraně. Nejznámějším kusem se stal složitý zlatý diadém, „klenot Heleny Trojské“, kterým Schliemann ozdobil svou ženu pro slavnou fotografii.
Schliemann nepochyboval: našel „Poklad krále Priama“. Pro něj to byl definitivní důkaz. Našel město, našel spálené vrstvy svědčící o zkáze a našel královské zlato. Svět byl v šoku. Mýtus se stal realitou.
Hořká pravda o vrstvách času
Schliemannův triumf byl však postaven na omylu. Pahorek Hisarlik totiž neskrýval jedno město, ale nejméně devět měst postavených na sobě v průběhu tisíciletí. Jak se budovy hroutily nebo byly ničeny válkami a zemětřeseními, obyvatelé srovnali trosky se zemí a stavěli znovu na nich. Pahorek tak rostl jako dort.
Schliemann objevil vrstvu, kterou dnes nazýváme Trója II. Tato vrstva skutečně nesla stopy po velkém požáru a ukrývala bohatství. Problém byl v dataci. Trója II existovala kolem roku 2400 př. n. l., tedy více než tisíc let před předpokládanou dobou Trojské války (cca 1200 př. n. l.). „Priamův poklad“ tak patřil králi, který žil dávno předtím, než se narodil Achilles či Agamemnón.
Skutečnou Homérovu Tróju – pravděpodobně vrstvy označované jako Trója VI nebo Trója VIIa – Schliemann z velké části prokopat a zničil, aby se dostal k té „své“.
Nástup vědy: Dörpfeld a Blegen
Schliemann si ke konci života začal uvědomovat složitost naleziště. Zásadní roli v tom sehrál Wilhelm Dörpfeld, architekt a archeolog, kterého Schliemann najal. Dörpfeld vnesl do vykopávek systém. Byl to právě on, kdo po Schliemannově smrti v roce 1890 pokračoval v práci a správně identifikoval vrstvy.
Dörpfeld rozpoznal, že Trója VI byla mocným městem s obrovskými, šikmými hradbami a strážními věžemi – městem, které by odolalo desetiletému obléhání. Toto město však bylo zničeno zemětřesením, nikoli lidskou rukou.
Pozdější expedice Carla Blegena ve 30. letech 20. století upřesnila, že nejpravděpodobnějším kandidátem na Homérovu Tróju je vrstva VIIa. Ta ukazuje známky narychlo budovaných obydlí (jako by se do města stáhli uprchlíci) a nese stopy po zničení ohněm a válkou. Našly se zde hroty šípů a nespálené lidské kosti v ulicích.
Moderní Trója: Město, ne jen pevnost
Příběh objevování Tróje neskončil v 19. ani 20. století. V roce 1988 zahájil nový, moderní výzkum mezinárodní tým pod vedením profesora Manfreda Korfmanna z univerzity v Tübingenu. Korfmannovy objevy byly revoluční.
Do té doby se vědci soustředili na citadelu na vrcholu kopce – sídlo krále a elity. Korfmann pomocí geomagnetického průzkumu zjistil, že Trója nebyla jen malou pevností. Pod citadelou se rozkládalo rozsáhlé „Dolní město“ obehnané dalším obranným příkopem a palisádou.
Tento objev změnil měřítko. Trója pozdní doby bronzové byla desetkrát větší, než se Schliemann domníval. Bylo to významné obchodní centrum ovládající Dardanely – klíčovou námořní trasu mezi Egejským a Černým mořem. Právě kontrola nad tímto průlivem a vybírání poplatků od lodí mohlo být skutečným důvodem války, kterou Homér romanticky připsal únosu krásné Heleny.
Dědictví Heinricha Schliemanna
Jak tedy hodnotit objevitele Tróje? Heinrich Schliemann byl lhář, který falšoval své deníky. Byl to amatér, který zničil nenahraditelné důkazy. Poklad, který našel, propašoval z Turecka do Berlína (odkud ho na konci 2. světové války odvezla Rudá armáda do Moskvy, kde je dodnes v Puškinově muzeu).
Přesto mu nelze upřít zásluhy. Bez jeho fanatického nadšení a finančních prostředků by Hisarlik možná zůstal jen zaprášeným kopcem. Schliemann dokázal, že mýty mohou mít reálný základ. Otevřel dveře egejské archeologii a objevil nejen Tróju, ale později i Mykény, domov krále Agamemnona.
Dnes, když turisté kráčí ruinami Tróje, vidí chaotickou směs zdí z různých epoch. Vidí římské divadlo vedle zdí z doby bronzové. Vidí repliku dřevěného koně, která slouží jako fotopoint. Ale především vidí důkaz lidské vytrvalosti. Trója je památníkem nejen starověkých hrdinů, ale i moderního dobrodruha, který odmítl přijmout „ne“ jako odpověď a svým rýčem propojil svět legend se světem hmatatelné reality.
Příběh objevení Tróje nám připomíná, že historie není uzavřená kniha. Je to vrstvený dort, do kterého musíme krájet opatrně, abychom pochopili chuť minulosti. A někdy, jen někdy, se ukáže, že i ty nejneuvěřitelnější příběhy mají pravdivé jádro.
