Poznámka: Následující shrnutí vychází z článku publikovaného v roce 2016.
Patrick Moore, jedna z klíčových postav stojících u zrodu organizace Greenpeace, patřil již v roce 2016 k jejím nejhlasitějším kritikům. Kanadský ekolog, který se v 70. letech minulého století postavil proti jaderným testům a bojoval za ochranu životního prostředí, tehdy vnímal současné environmentální hnutí jako politicky motivované, senzacechtivé a vědecky nepodložené. Jeho hlavním mottem se stalo „Oslavujte CO2!“, čímž poukazoval na životodárnou roli oxidu uhličitého pro planetu.
Moore vzpomínal na počátky Greenpeace jako na malou skupinu idealistů, kteří ve sklepě vancouverského kostela plánovali protestní plavbu proti testování vodíkové bomby na Aljašce v roce 1971. Tato první kampaň, navzdory síle americké armády, skončila úspěchem, když prezident Nixon krátce nato další testy zrušil. Původní zaměření organizace bylo silně humanitární, s cílem ochránit civilizaci před jadernou válkou, což odráželo i slovo „peace“ (mír) v jejím názvu.
Podle Moorea se však Greenpeace postupem času odklonilo od svých původních ideálů. Když v roce 1986 organizaci opouštěl, vnímal, že většina environmentálních hnutí začala nahlížet na člověka jako na „nepřítele přírody“. S tímto oddělením člověka a přírody zásadně nesouhlasil a sám sebe označoval za „rozumného ekologa a ekologa-filantropa“. Udržitelnost pro něj znamenala vyvážení environmentálních, sociálních a ekonomických priorit.
Klíčovým momentem pro jeho odchod byla kampaň Greenpeace za celosvětový zákaz chloru. Moore, jediný z tehdejších šesti ředitelů Greenpeace International s formálním vzděláním v přírodních vědách, se snažil kolegy přesvědčit o nenahraditelnosti chloru pro veřejné zdraví a medicínu, například při dezinfekci pitné vody. Jeho snaha o vyváženější postoj však byla neúspěšná, a proto nemohl politiku organizace dále podporovat. Nebyl jediný, kdo v 80. letech z Greenpeace znechuceně odešel; mnozí byli vyloučeni nebo odešli kvůli vyhoření či interním sporům.
Po odchodu z Greenpeace založil Moore lososí farmu, vnímaje akvakulturu jako udržitelný způsob rozvoje. Brzy se však ocitl v pozici, kdy musel tento průmysl bránit před útoky své bývalé organizace.
K tématu globálního oteplování se Moore již v roce 2016 stavěl skepticky. Uznával, že klima se mění, ale zpochybňoval dominantní roli člověka a katastrofické scénáře spojené s emisemi CO2. Argumentoval, že mírné oteplování začalo již před 300 lety, tedy dávno před průmyslovou revolucí, a že současné klimatické modely pracují s mnoha nepřesnými odhady. Citoval i samotný Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), který uváděl, že dlouhodobá předpověď stavů klimatu je nemožná kvůli nelineárnímu a chaotickému charakteru klimatického systému. Takzvané „okyselování oceánů“ považoval za výmysl. Tvrdil, že bychom měli CO2 oslavovat jako životodárnou látku a přestat investovat miliardy do řešení problému, který podle něj neexistuje.
Klimatickou konferenci v Paříži (z roku 2015) označoval za divadlo a kritizoval západní společnosti za uměle vytvořený strach z klimatického chaosu, který podle něj sloužil zájmům mocných vrstev – environmentálním organizacím k získávání financí, médiím k prodeji senzací, politikům k zpochybňování zavedeného řádu a „zelenému byznysu“ k čerpání dotací.
Moore byl přesvědčen, že sen o záchraně klimatu obnovitelnými zdroji se rozplývá, a rozhodnutí Německa odstoupit od jaderné energetiky považoval za jedno z nejhloupějších, které povede k větší závislosti na fosilních palivech. Vyzdvihoval Francii, která díky jaderné energetice dosahovala výrazně nižších emisí CO2 na osobu než Německo.
Současný zelený aktivismus vnímal jako ideologii odtrženou od faktů a vědy, která parazituje na společnosti. Financování těchto organizací se podle něj změnilo – od podpory jednotlivců k prostředkům od velkých nadací, vlád a miliardářů sledujících politické cíle. Východisko viděl v probuzení veřejnosti a odmítnutí „klimatické hysterie“, k níž se podle něj připojil i papež.
Patrick Moore, který v minulosti navštívil i Českou republiku a setkal se s Václavem Klausem, oceňoval důraz ČR na těžbu surovin a doufal v rozumný energetický program včetně využití uranu pro jaderné reaktory. Termín „trvale udržitelný rozvoj“ vnímal jako snahu o nalezení rovnováhy mezi ekologickými, sociálními a ekonomickými potřebami. Obával se však, že zelený aktivismus se stal spíše politickým hnutím, které ohrožuje svobodu myšlení a integritu vědy, a byl odhodlán proti tomuto „intelektuálnímu gulagu“ bojovat po zbytek svého života.
