Téměř 2400 let fascinuje lidstvo příběh o Atlantidě – pyšné a technologicky vyspělé ostrovní říši, která se po urážce bohů propadla do hlubin oceánu během jediného dne a noci. Je to jen filozofický mýtus, nebo ozvěna skutečné historické katastrofy? Pátrání po tomto ztraceném světě zaměstnává archeology, historiky, dobrodruhy i snílky a ukazuje, jak silně v nás rezonuje myšlenka ztraceného zlatého věku.
Příběh Atlantidy má jediný a zcela konkrétní zdroj: spisy starořeckého filozofa Platóna. Ve svých dialozích Timaios a Kritiás, sepsaných kolem roku 360 př. n. l., popisuje Atlantidu jako mocnou námořní velmoc ležící „za Héraklovými sloupy“ (dnešní Gibraltarský průliv). Podle Platónova vyprávění, které údajně pochází od egyptských kněží, byla Atlantida ostrovním kontinentem větším než Libye a Asie dohromady.
Její obyvatelé, potomci boha moří Poseidona, vytvořili dokonalou civilizaci. Hlavní město s koncentrickými kruhy vody a pevniny, velkolepými chrámy pokrytými drahými kovy a pokročilým inženýrstvím bylo ztělesněním utopie. Atlanťané však postupem času zpychli. Jejich morálka upadla, začali toužit po moci a pokusili se dobýt Athény a celý známý svět. Tento akt arogance (řecky hybris) rozhněval bohy v čele se Diem, kteří na ostrov seslali strašlivé zemětřesení a záplavy. Během jediného dne a noci se celá Atlantida propadla do moře a zmizela beze stopy.
Hon na potopený kontinent
Otázka, zda Platón popisoval skutečné místo, nebo si vytvořil pouze alegorii pro své filozofické úvahy o ideálním a zkorumpovaném státě, je jádrem celé záhady. Přestože žádný jiný antický autor před Platónem se o Atlantidě nezmiňuje, touha objevit ztracený ráj byla silnější než historický skepticismus. V průběhu staletí se objevily desítky teorií o její možné poloze.
Nejpopulárnější a vědecky nejdiskutovanější hypotézou je spojení Atlantidy s mínojskou civilizací na ostrově Théra (dnešní Santorini) v Egejském moři. Kolem roku 1600 př. n. l. zde došlo k jedné z největších sopečných erupcí v lidské historii. Výbuch zničil většinu ostrova, vyvolal masivní tsunami, které zpustošilo pobřeží Kréty, a pravděpodobně přispěl k úpadku vyspělé mínojské kultury. Paralely s Platónovým popisem jsou zřejmé: vyspělá civilizace zničená náhlou přírodní katastrofou. Problémem však zůstává časové zařazení (Platón hovoří o 9000 letech před svou dobou) a poloha (Santorini neleží v Atlantiku).
Další teorie umisťují Atlantidu doslova za Héraklovy sloupce. Někteří badatelé ji hledali na Azorských nebo Kanárských ostrovech, které považovali za vrcholky potopeného kontinentu. Moderní geologie a teorie deskové tektoniky však myšlenku velkého kontinentu, který by se v krátké době potopil uprostřed Atlantského oceánu, téměř s jistotou vylučují.
Spekulativnější hypotézy jsou ještě odvážnější. Atlantidu hledači pokladů a záhadologové situovali do Karibiku (např. záhadná podmořská „Bimini Road“), ke břehům Španělska (spojitost s kulturou Tartessos), do Irska, Švédska, a dokonce i pod ledový příkrov Antarktidy. Každá z těchto teorií však postrádá přesvědčivé archeologické důkazy.
Proč nás Atlantida stále fascinuje?
I když se drtivá většina historiků a archeologů dnes shoduje, že Atlantida je Platónovým literárním výtvorem – geniální alegorií o pýše a pádu –, její mýtus žije dál. Proč? Odpověď leží v hluboko zakořeněných lidských touhách.
Především je to příběh o ztraceném ráji, o dokonalé společnosti, která žila v harmonii a prosperitě, než ji zničila vlastní morální zkaženost. V tomto ohledu slouží jako varovný příběh, který je relevantní v každé době. Je to také zrcadlo našich vlastních tužeb po lepším, spravedlivějším a technologicky vyspělejším světě.
Zároveň Atlantida představuje dokonalou záhadu. Příběh o neobjeveném světě plném pokladů a zapomenutých vědomostí dráždí naši představivost a dobrodružného ducha. Tento potenciál naplno využila populární kultura – od románů Julese Verna přes filmy od Disneyho až po nespočet videoher a dokumentů. Atlantida se stala synonymem pro tajemství ukryté pod hladinou oceánu.
Mýtus silnější než realita
Vědecký konsenzus je jasný: Atlantida, jak ji popsal Platón, nikdy neexistovala. Byl to filozofický konstrukt, který měl sloužit jako protipól ideálním Athénám a ilustrovat Platónovy politické a etické myšlenky. To však neznamená, že příběh postrádá hodnotu. Možná byl inspirován skutečnými, i když menšími katastrofami, jako byl zánik Théry nebo zničení města Heliké zemětřesením v roce 373 př. n. l.
Ať už je pravda jakákoli, legenda o Atlantidě zůstává jedním z nejtrvalejších mýtů západní civilizace. Není to jen příběh o potopeném městě; je to příběh o našich snech, ambicích a strachu ze sebezničení. A dokud budou existovat neprozkoumané hlubiny oceánů a lidská touha po poznání, pátrání po Atlantidě – ať už skutečné, nebo jen symbolické – bude pokračovat.
