V chladných vodách skotské zátoky Scapa Flow se odehrál jeden z nejbizarnějších a nejdramatičtějších aktů námořní historie. Dne 21. června 1919, více než sedm měsíců po ukončení bojů první světové války, se desítky ocelových gigantů německé Císařské flotily začaly bez jediného výstřelu potápět ke dnu. Nebyl to útok Spojenců ani náhodná katastrofa. Byla to pečlivě naplánovaná operace nařízená německým velitelem, kontraadmirálem Ludwigem von Reuterem – konečný akt vzdoru poraženého národa.
Když 11. listopadu 1918 utichly zbraně na západní frontě, osud německé Flotily širého moře (Hochseeflotte), pýchy císaře Viléma II., zůstal nejistý. Ačkoliv se během války vyhýbala rozhodujícímu střetnutí s britskou Grand Fleet, její samotná existence představovala obrovskou sílu. Podmínky příměří nařizovaly, aby byla nejmodernější část německého námořnictva internována na neutrální základně až do uzavření mírové smlouvy. Nakonec byla jako místo internace vybrána britská námořní základna Scapa Flow na Orknejích.
V listopadu 1918 tak do zátoky vplulo 74 německých válečných lodí: nejmocnější bitevní lodě jako SMS Bayern a SMS König, bitevní křižníky, křižníky a desítky torpédoborců. Jejich zbraně byly zneškodněny a posádky zredukovány na naprosté minimum, jen tolik mužů, aby udrželi lodě v provozuschopném stavu. Pod dohledem britských strážních lodí zde německá flotila strávila sedm dlouhých a napjatých měsíců. Mezitím v Paříži diplomaté vyjednávali o tvrdých podmínkách Versailleské smlouvy.
Kontraadmirál von Reuter, stárnoucí kariérní důstojník, s rostoucími obavami sledoval situaci. Z útržků zpráv a novin se dozvídal, že Spojenci se nemohou dohodnout, co s jeho flotilou. Británie a Francie si chtěly lodě rozdělit jako válečnou kořist, zatímco Spojené státy prosazovaly jejich zničení, aby žádná země nezískala námořní výhodu. Von Reuter byl přesvědčen, že jeho lodě, symbol cti německého námořnictva, padnou do rukou nepřítele. Toto ponížení nebyl ochoten připustit. V tajnosti začal připravovat zoufalý plán.
Příležitost se naskytla v sobotu 21. června 1919. Britská eskadra, která německé lodě střežila, toho rána vyplula na moře k plánovanému cvičení. Von Reuter neváhal. V 11:20 dopoledne nechal vyvěsit signál, který vstoupil do dějin: „Paragraf jedenáct. Potvrzuji.“ Pro Brity to byla nesrozumitelná zpráva. Pro tisíce německých námořníků na palubách to byl však jasný a dlouho očekávaný rozkaz: Potopte flotilu.
Napříč zátokou vypukla tichá, koordinovaná činnost. Námořníci otevřeli Kingstonovy ventily a mořské kohouty, které umožnily vodě proudit hluboko do trupů. Kladivy rozbíjeli vodovodní potrubí, otevírali průlezy a vodotěsné dveře, aby zajistili, že zkáza bude rychlá a nezvratná. Během krátké chvíle se majestátní válečné lodě začaly nebezpečně naklánět. Z jejich komínů a průduchů syčel vytlačovaný vzduch a na hladině se objevovaly obrovské bubliny.
Než si hrstka britských strážných uvědomila, co se děje, bylo příliš pozdě. V panice se pokusili zasáhnout. Stříleli na německé námořníky, kteří v záchranných člunech opouštěli své potápějící se lodě. Pokoušeli se nalodit na německá plavidla a zavřít ventily, ale chaos byl příliš velký. Některé menší lodě se jim podařilo odtáhnout na mělčinu a zachránit je před úplným potopením, ale osud většiny flotily byl zpečetěn.
Během pouhých pěti hodin se na dno Scapa Flow poroučelo 52 lodí, včetně 15 z 16 bitevních lodí a bitevních křižníků. Devět německých námořníků bylo zastřeleno – stali se tak posledními oběťmi první světové války ze strany císařského námořnictva. Když se večer vrátila britská flotila, naskytl se jí pohled naprosté devastace. Z hladiny trčely jen převrácené trupy a stožáry jedné z nejmocnějších flotil světa. Pro Británii to bylo obrovské ponížení. V Německu byl naopak von Reuter oslavován jako hrdina, který zachoval čest námořnictva a odepřel Spojencům jejich trofej.
Příběh vraků tím ale neskončil. Ve 20. a 30. letech se podnikavý inženýr Ernest Cox pustil do bezprecedentní záchranné operace. Během více než deseti let se jeho týmu podařilo vyzvednout ze dna většinu potopených lodí. Kov byl nesmírně cenný. Některé lodě byly zvednuty vzhůru nohama, kdy se do trupu napumpoval vzduch, což jim umožnilo vyplavat na hladinu. Pohled na 25 000 tun vážící bitevní loď SMS Prinzregent Luitpold, taženou do šrotu dnem vzhůru a připomínající obří ocelovou velrybu, se stal legendárním.
Dnes, více než sto let poté, na dně Scapa Flow stále odpočívá sedm německých lodí – tři bitevní lodě a čtyři lehké křižníky. Jsou chráněny jako historické památky a slouží jako tiché memento oné dramatické události. Staly se jedním z nejvyhledávanějších potápěčských cílů na světě, kde odvážlivci prozkoumávají jejich obrovské, tiché trupy. Ocel z těchto vraků má navíc unikátní vědeckou hodnotu. Jelikož byla vyrobena před rokem 1945, neobsahuje stopy radioaktivity z jaderných testů a je tak nepostradatelná pro výrobu citlivých vědeckých přístrojů.
Potopení flotily ve Scapa Flow tak zůstává největším aktem kolektivní námořní sebedestrukce v historii – tragickým, vzdorným a ironickým epilogem Velké války.
