Praha – Uprostřed Václavského náměstí stojí budova, která je víc než jen stavbou. Palác Lucerna je živoucím organismem, zrcadlem českých dějin 20. a 21. století a kulturním srdcem Prahy. Od vizionářského snu stavitele Vácslava Havla přes prvorepublikový lesk, nacistickou okupaci a komunistické znárodnění až po složité restituce a rodinné spory. Příběh Lucerny je ságou o vzestupech a pádech, která dodnes čeká na svou velkolepou tečku v podobě kompletní rekonstrukce.
Vize velkého stavitele a technický zázrak své doby
Příběh Lucerny začíná na počátku 20. století u Ing. Vácslava Havla, dědečka budoucího prezidenta Václava Havla. Tento úspěšný a prozíravý stavitel si uvědomil, že tehdejší Praha postrádá moderní, multifunkční společenské centrum. Rozhodl se proto investovat do odvážného projektu, který by propojil kulturu, zábavu, obchod a bydlení pod jednou střechou. V roce 1907 zakoupil pozemky ve Vodičkově ulici a pustil se do stavby, která se stala jedním z prvních železobetonových monolitických skeletů v Praze, přechodem mezi doznívající secesí a nastupující modernou.
Stavba probíhala v několika fázích mezi lety 1907 a 1921. První část, přiléhající k Vodičkově ulici, byla dokončena již v roce 1909 a okamžitě se stala domovem jednoho z prvních stálých pražských kin. Hlavní část komplexu, včetně legendárního Velkého sálu, byla dokončena až po první světové válce.
Celkové náklady na stavbu se vyšplhaly do astronomických výšin. Ačkoliv přesná čísla se v historických pramenech liší, odhady hovoří o několika milionech tehdejších rakousko-uherských korun. Byla to kolosální investice, která nejenže potvrdila status rodiny Havlových jako jedné z nejvýznamnějších v Praze, ale také jim zajistila majetek, jehož hodnota s časem jen rostla.
Zlatá éra První republiky
Po svém dokončení se Lucerna okamžitě stala tepajícím srdcem společenského života hlavního města. Její Velký sál, inspirovaný vídeňskými a pařížskými sály, hostil ty nejprestižnější plesy, bankety, koncerty a politická shromáždění. Vystupovaly zde hvězdy světového formátu jako Josephine Baker, Fjodor Šaljapin či později Louis Armstrong. Právě zde se konaly maturitní plesy elitních pražských škol, firemní večírky i boxerské zápasy.
Kino Lucerna, s jedním z nejkrásnějších neobarokních interiérů, promítalo nejnovější filmové hity a stalo se synonymem pro kvalitní filmový zážitek. Unikátní technickou zajímavostí, která fascinuje návštěvníky dodnes, je oběžný výtah, takzvaný páternoster, jeden z mála stále funkčních v Praze. Pasáž propojující Vodičkovu a Štěpánskou ulici se stala živou obchodní tepnou s luxusními obchody, kavárnami a bary. Lucerna byla zkrátka místem, kde „se to dělo“, symbolem modernosti a optimismu mladé Československé republiky.
Temná desetiletí: Válka a znárodnění
Idyla první republiky však netrvala věčně. S příchodem nacistické okupace byla na majetek rodiny Havlových uvalena nucená správa a palác začal sloužit německým propagandistickým účelům. Po osvobození v roce 1945 se rodině na krátko vrátil, ale únorový převrat v roce 1948 znamenal definitivní konec jedné éry.
Komunistický režim Palác Lucerna v roce 1948 znárodnil. Majetek, který Vácslav Havel s takovou vizí vybudoval, připadl státu. Ačkoliv Lucerna i nadále fungovala jako kulturní centrum, její duch se změnil. Místo elegantních plesů se zde konaly stranické sjezdy a schůze, a přestože Velký sál stále hostil koncerty, výběr umělců podléhal přísné ideologické kontrole. Budova začala postupně chátrat, protože údržba nebyla pro státní podnik prioritou. Pro rodinu Havlových, zejména pro mladého Václava a jeho bratra Ivana, se Lucerna stala symbolem ztraceného rodinného dědictví.
Návrat majetku a složité rodinné spory
Po sametové revoluci v roce 1989 se otevřela cesta k navrácení majetku původním vlastníkům. V rámci restitucí získali Palác Lucerna zpět bratři Václav a Ivan M. Havlovi, každý poloviční podíl. Tím však začala nová, komplikovaná kapitola. Bratři měli odlišné představy o správě a financování tak obrovského a zchátralého komplexu.
Prezident Václav Havel, plně vytížený státnickými povinnostmi a bez potřebného kapitálu na rekonstrukci, se rozhodl svůj podíl v roce 1997 prodat. Kupcem se stala společnost Chemapol Group, která však brzy poté zkrachovala. Tím se vlastnická struktura zkomplikovala na dlouhá léta. Polovina paláce se stala součástí konkurzní podstaty, zatímco druhou polovinu nadále spravoval Ivan M. Havel se svou manželkou Dagmar.
Po smrti Václava Havla a po vleklých soudních sporech nakonec jeho poloviční podíl získala jeho druhá manželka, herečka Dagmar Havlová. Tím vznikla současná vlastnická struktura, kde polovinu drží dědicové po Ivanu M. Havlovi (který zemřel v roce 2021), a druhou polovinu společnost vlastněná Dagmar Havlovou. Právě tato složitá majetková situace byla po desetiletí hlavní brzdou pro zahájení tolik potřebné generální rekonstrukce.
Současnost a budoucnost ve znamení Koně
Dnes je Palác Lucerna stále kulturním centrem. Funguje zde kino, legendární hudební klub, Velký sál hostí koncerty i maturitní plesy a pasáž je plná obchodů. Nad tím vším však visí stín zanedbané údržby a potřeby investic v řádu miliard korun.
Symbolickým prvkem moderní Lucerny se stala provokativní socha „Kůň“ od umělce Davida Černého, instalovaná v roce 1999. Zobrazuje svatého Václava sedícího na břiše svého mrtvého, obráceného koně. Socha, která je ironickým komentářem k nedalekému pomníku na Václavském náměstí, dokonale vystihuje ducha Lucerny – spojení historie, nostalgie, české ironie a moderního umění.
Majitelé se již léta shodují na nutnosti kompletní rekonstrukce, která by paláci vrátila prvorepublikový lesk a zároveň ho přizpůsobila standardům 21. století. Plány zahrnují opravu všech technických sítí, restauraci historických prvků a modernizaci provozu. Hlavní překážkou zůstávají finance a nalezení shody mezi všemi stranami. Přesto naděje na „renesanci“ Lucerny neumírá. Palác Lucerna tak zůstává nejen památkou, ale i příslibem do budoucna – symbolem, že i po desetiletích útrap může znovu zazářit v plném lesku.
