Moskva/Berlín – Před více než osmdesáti lety, v pozdních hodinách 23. srpna 1939, se v Kremlu odehrál jeden z nejcyničtějších a nejfatálnějších aktů diplomacie 20. století. Ministr zahraničí nacistického Německa Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov, pod dohledem usmívajícího se Josifa Stalina, podepsali dokument oficiálně nazvaný Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik. Do historie však vstoupil jako pakt Molotov-Ribbentrop. Byla to dohoda, která dala Adolfu Hitlerovi zelenou k invazi do Polska a fakticky tak odstartovala druhou světovou válku. O víkendu si svět připomněl toto temné výročí, které je připomínkou nejen zrady, ale i toho, že totalitní režimy, ač ideologicky znepřátelené, nemají problém spojit se pro dosažení svých mocenských cílů.
Tento pakt je často vnímán jako pouhá smlouva o neútočení, pragmatický krok dvou rivalů, kteří si chtěli zajistit klid na svých hranicích. To je však jen část pravdy, a to ta méně podstatná. Skutečná podstata dohody ležela v jejím tajném dodatkovém protokolu, jehož existenci Sovětský svaz popíral téměř padesát let.
Rozdělení Evropy na rýsovacím prkně
Právě tento tajný dodatek činí z paktu Molotov-Ribbentrop jeden z nejhanebnějších dokumentů moderní historie. Nebyl to dokument o míru, ale detailní plán na agresi a rozdělení kořisti. Hitler a Stalin si v něm bez jakýchkoliv skrupulí narýsovali nové hranice Evropy a rozdělili si sféry vlivu na úkor suverénních států.
-
Polsko: Dokument stanovil, že v případě „územně-politického přeskupení“ bude Polsko rozděleno podél linie řek Narev, Visla a San. Východní část měla připadnout Sovětskému svazu, západní Německu. Nezávislé Polsko mělo jednoduše zmizet z mapy.
-
Pobaltí: Finsko, Estonsko a Lotyšsko byly přiřčeny do sovětské sféry vlivu. Litva měla původně připadnout Německu, ale pozdější úpravou protokolu byla rovněž „přesunuta“ do Stalinovy zóny.
-
Rumunsko: Sovětský svaz si v dokumentu nárokoval Besarábii (dnešní Moldavsko), což mu Hitler bez námitek odsouhlasil.
Tento protokol nebyl ničím menším než rozsudkem smrti nad nezávislostí několika evropských národů. Byl to cynický obchod, ve kterém dva diktátoři obětovali miliony lidských životů pro své imperiální ambice.
Proč k paktu došlo? Spojení nespojitelného
Na první pohled se spojenectví mezi nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem zdálo nemyslitelné. Nacistická ideologie byla postavena na antikomunismu a teorii o podřadnosti slovanských národů. Sovětská propaganda zase roky vykreslovala nacisty jako největší nepřátele dělnické třídy. Jak se tedy mohly tyto dva režimy tak rychle dohodnout?
Důvody byly ryze pragmatické a strategické:
Pro Hitlera byl pakt mistrovským strategickým tahem. Jeho hlavním cílem bylo napadení Polska, ale obával se války na dvou frontách – proti Polsku a jeho západním spojencům (Francii a Velké Británii) na jedné straně a proti Sovětskému svazu na straně druhé. Dohoda se Stalinem mu zajistila klid na východní hranici. Mohl tak vrhnout veškerou svou sílu na Polsko a následně na západní Evropu, aniž by se musel obávat sovětského úderu do zad. Navíc získal přístup k životně důležitým sovětským surovinám, jako byla ropa a obilí, které potřeboval pro vedení války.
Pro Stalina byla motivace komplexnější. Dlouhodobě nedůvěřoval západním demokraciím, které podezříval, že se ho snaží vehnat do konfliktu s Hitlerem a nechat oba totalitní režimy navzájem vykrvácet. Mnichovská dohoda z roku 1938, kde byl Sovětský svaz zcela ignorován, ho v tomto přesvědčení jen utvrdila. Pakt s Hitlerem mu nabízel několik výhod:
-
Čas: Stalin věděl, že střet s Hitlerem je nevyhnutelný, ale jeho Rudá armáda byla oslabena čistkami ve 30. letech. Pakt mu poskytl téměř dva roky času na přezbrojení a modernizaci armády.
-
Územní zisky: Tajný protokol mu umožnil bez velkého rizika expandovat na západ a získat zpět území, o která Rusko přišlo po první světové válce. Posunul tak hranice SSSR o stovky kilometrů na západ, což považoval za vytvoření strategického nárazníkového pásma.
-
Nechat kapitalisty bojovat mezi sebou: Stalin doufal, že se Hitler a západní mocnosti zapletou do dlouhé a vyčerpávající války, zatímco Sovětský svaz bude sílit a čekat na vhodný okamžik k intervenci.
Rozpoutání války a vlna teroru
Pakt byl podepsán 23. srpna. Již 1. září 1939, pouhý týden poté, napadlo Německo Polsko. Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku a druhá světová válka začala.
Přesně podle tajné dohody, 17. září 1939, vpadla do východního Polska Rudá armáda. Sovětská propaganda tuto agresi cynicky označila za „osvobozenecké tažení na pomoc ukrajinským a běloruským bratrům“. Následovalo brutální dělení Polska. Zatímco nacisté páchali své zločiny na západě, sovětská tajná policie NKVD na východě zatýkala, deportovala na Sibiř a vraždila polské elity, důstojníky a inteligenci. Symbolem tohoto teroru se stala Katyňská vražda, kde bylo na jaře 1940 povražděno přes 20 000 polských válečných zajatců.
V následujících měsících Stalin pokračoval v naplňování paktu. V zimní válce napadl Finsko a následně anektoval pobaltské státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko – a rumunskou Besarábii.
Když zrádce zradí zrádce
Spolupráce mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem trvala 22 měsíců. Během této doby Sovětský svaz spolehlivě dodával Německu suroviny, které mu pomáhaly vést válku proti západní Evropě. Stalin zřejmě věřil, že dohoda vydrží déle. Osudově se však přepočítal v odhadu Hitlerových záměrů.
22. června 1941 Německo bez varování zahájilo operaci Barbarossa – masivní invazi do Sovětského svazu. Hitler tak pakt, který mu tak dobře posloužil, porušil. Je ironií osudu, že pakt Molotov-Ribbentrop se tak stal jednou z mála mezinárodních dohod, kterou Kreml neporušil jako první – jednoduše proto, že ho jeho partner v zločinu předběhl.
Výročí podpisu paktu Molotov-Ribbentrop je dnes v Rusku citlivým tématem. Oficiální kremelská propaganda se snaží pakt relativizovat a vykreslit ho jako vynucený a nezbytný krok k zajištění bezpečnosti země. Pro zbytek Evropy, a zejména pro národy, které se staly jeho obětí, však zůstává symbolem cynické zrady a důkazem, že mezi nacismem a stalinismem nebyl v metodách a pohrdání lidským životem zásadní rozdíl. Je to varovná lekce z historie, která ukazuje, jak rychle se mohou totalitní režimy dohodnout na zničení svobody a jakou katastrofu to může přinést celému světu.
Měl Západ pokračovat až do Moskvy?
Když se v roce 1945 v Berlíně setkaly americké a sovětské tanky, slavil se konec jednoho tyranského režimu. Mnozí si však již tehdy kladli znepokojivou otázku: Nebyla chyba zastavit se v půli cesty? Vždyť Sovětský svaz, ač dočasný spojenec z nutnosti, byl ve své podstatě stejně totalitní a represivní jako poražené Německo. Myšlenka, že by Spojené státy a jejich spojenci měli hned po porážce Hitlera pokračovat v tažení proti Stalinovi, se objevila v myslích některých vojenských stratégů, jako byl generál George S. Patton, i politiků. Argumentovali, že Spojenci mají v Evropě obrovskou, bojem zocelenou armádu, a navíc drží v ruce trumf v podobě atomové bomby. Byl to prý jediný okamžik v historii, kdy bylo možné sovětský komunismus vojensky porazit a osvobodit tak národy střední a východní Evropy od nadcházejícího půlstoletí útlaku.
Tato úvaha je sice lákavá, ale naráží na tvrdou realitu. Po šesti letech nejkrvavějšího konfliktu v dějinách byla západní veřejnost i armády naprosto vyčerpané. Představa zahájení nové, potenciálně ještě ničivější války proti Sovětskému svazu – spojenci, který nesl lví podíl na porážce Německa a ztratil přes 25 milionů lidí – byla politicky i morálně neprůchodná. Američtí a britští vojáci se chtěli vrátit domů, ne umírat v ruských stepích. Navíc Rudá armáda byla v té době největší pozemní silou na světě, a i přes americký jaderný monopol by konvenční válka byla nesmírně nákladná a krvavá. Místo osvobození by mohla přinést jen další zkázu. Západní lídři tak zvolili strategii zadržování komunismu, což vedlo ke Studené válce. Zda to byla historická chyba, nebo jediný možný pragmatický krok, zůstává jedním z největších a nikdy plně nevyřešených dilemat 20. století.
