Květen 1945. Evropa si po šesti letech pekla konečně vydechla. V ulicích českých a moravských měst se mísila euforie z konce války s bezmeznou vděčností. Tanky Rudé armády, ověnčené šeříky a mávajícími davy, byly symbolem konce nacistické tyranie. Sovětští vojáci byli vítáni jako hrdinové, spasitelé, kteří přinesli svobodu vykoupenou miliony životů. Tento obraz, posilovaný dekádami oficiální propagandy, je však jen jednou stranou mince. Za radostnými úsměvy a bratrskými objetími se totiž skrýval mnohem temnější a bolestivější příběh – příběh rabování, násilí a únosů, který zanechal na osvobozeném národě hluboké a dlouho se hojící jizvy.
Euforie a první stíny
Je nezpochybnitelným faktem, že Rudá armáda nesla hlavní tíhu bojů na východní frontě a sehrála klíčovou roli v osvobození většiny území Československa. Počáteční vděk obyvatel byl proto upřímný a spontánní. Vojáci, unavení a zocelení léty brutálních bojů, byli hostěni v rodinách, lidé se s nimi dělili o poslední zbytky jídla a pití. Brzy se však začaly objevovat první znepokojivé incidenty.
Vojáci, kteří prošli vypálenými vesnicemi Sovětského svazu a viděli nepředstavitelná zvěrstva, vnímali poražené Německo a jeho satelity jako legitimní kořist. Československo, ač spojenec, bylo v jejich očích součástí nepřátelského prostoru a zemí, která si na rozdíl od jejich domoviny válkou příliš „nezadala“. Tento postoj, umocněný alkoholem, absencí přísné disciplíny po ukončení bojů a traumatem z války, se stal rozbuškou pro vlnu kriminality.
„Davaj časy“: Rabování jako systém
Nejrozšířenějším a nejviditelnějším problémem se stalo masové rabování. Zlidovělý pokřik „Davaj časy!“ (Dej hodinky!) se stal synonymem pro chování některých sovětských jednotek. Nešlo jen o hodinky, jízdní kola nebo fotoaparáty zabavované civilistům na ulicích. Sovětští vojáci vtrhávali do domů, bytů i obchodů a bezostyšně si brali vše, co mělo nějakou hodnotu – šperky, alkohol, potraviny, oblečení.
Rabování však mělo i organizovanou, státem posvěcenou podobu. Speciální trofejní oddíly systematicky demontovaly a odvážely do Sovětského svazu celé tovární vybavení, stroje, suroviny, ale i umělecká díla a hospodářská zvířata. Z Československa tak zmizel majetek v hodnotě mnoha miliard korun, což citelně zasáhlo poválečnou obnovu hospodářství. Pro běžné občany, kteří právě přežili šest let nedostatku, bylo toto drancování obzvláště bolestivou a demoralizující zkušeností. Osvoboditel se v jejich očích rychle měnil v okupanta.
Násilí a tabu znásilňování
Mnohem tragičtější kapitolou bylo fyzické násilí. Hádky pod vlivem alkoholu často končily střelbou, při které umírali nevinní lidé. Nejtemnějším a po desetiletí tabuizovaným tématem však bylo masové znásilňování žen a dívek. Přesná čísla nebudou nikdy známa, protože oběti ze strachu a studu často nic nehlásily. Z dobových kronik, svědectví a hlášení četnických stanic je však zřejmé, že se jednalo o tisíce, ne-li desetitisíce případů po celé republice.
Znásilnění nebylo jen individuálním selháním. V kontextu války bylo často vnímáno jako projev moci a ponížení poraženého národa. Oběťmi se stávaly nejen Němky, u kterých to bylo vnímáno jako forma pomsty, ale ve velkém měřítku i české a slovenské ženy. Místní orgány byly proti těmto činům bezmocné. Stížnosti u sovětských velitelů často končily bagatelizací nebo dokonce obviněním stěžovatele z protisovětské provokace. Pro tisíce žen a jejich rodin se tak osvobození stalo synonymem osobní tragédie.
Politické čistky v režii NKVD
Paralelně s chováním řadových vojáků probíhala v Československu i jiná, mnohem cílenější a zlověstnější operace. Spolu s armádou dorazily i jednotky obávané sovětské tajné policie NKVD. Jejich úkolem nebylo osvobozovat, ale „čistit“ prostor od nepřátel Sovětského svazu. Jejich hlavními cíli byli příslušníci ruské a ukrajinské emigrace, kteří do Československa uprchli po bolševické revoluci v roce 1917.
Tito lidé, často významní vědci, umělci a intelektuálové, byli československými občany. Přesto je agenti NKVD bez jakéhokoliv ohledu na československé zákony a suverenitu zatýkali, unášeli a odvlekali do sovětských gulagů, kde většina z nich zahynula. Mezi unesenými byl například bývalý předseda vlády Karpatské Ukrajiny Andrij Brodij nebo generál a bývalý carský důstojník Sergej Vojcechovský. Tyto únosy byly jasným signálem, že Československo se sice zbavilo jedné totality, ale ocitlo se v mocenské sféře druhé. Smyčka se začala utahovat.
Bezradnost úřadů a ticho v médiích
Československé úřady, od místních četníků po vládu v Praze, se ocitly v neřešitelné situaci. Na jedné straně čelily tlaku rozzuřené veřejnosti, na druhé straně si nemohly dovolit otevřený konflikt se sovětskou mocí, která byla garantem poválečného uspořádání. Veškeré stížnosti byly řešeny diplomatickou cestou, ale s minimálním úspěchem.
Tisk, který se po letech cenzury těšil svobodě, dostal jasné instrukce. O excesech Rudé armády se nesmělo psát. Místo toho byly noviny plné oslavných článků o hrdinství a obětech sovětského lidu. Realita a mediální obraz se tak diametrálně rozcházely. Kritika byla potlačována a označována za projev „reakčních živlů“, které se snaží narušit přátelství se Sovětským svazem.
Komplexní odkaz
Chování sovětských vojáků po květnu 1945 je komplexním fenoménem, který nelze zjednodušit na černobílý příběh. Nelze popřít jejich zásluhy na porážce nacismu. Stejně tak ale nelze zavírat oči před temnou realitou, která osvobození doprovázela. Pro mnoho Čechů a Slováků se první měsíce míru staly obdobím deziluze a strachu.
Tato zkušenost, ačkoliv byla komunistickým režimem na čtyřicet let vytěsněna z veřejné paměti, formovala skrytý postoj národa k Sovětskému svazu. Byla to předzvěst toho, že spojenectví s Moskvou nebude rovnocenným partnerstvím, ale vztahem podřízenosti. Když pak v srpnu 1968 přijely sovětské tanky podruhé, tentokrát už bez šeříků, mnoho pamětníků roku 1945 v tom vidělo jen logické a tragické dovršení příběhu, který začal už v prvních dnech svobody.
