HAVANA – Kdysi výkladní skříň karibského socialismu se dnes potácí nad propastí. Kuba v posledních měsících prochází nejhorší ekonomickou a sociální krizí od dob revoluce v roce 1959. Kombinace zastaralé infrastruktury, dopadů pandemie, amerických sankcí a neefektivního centrálního plánování dovedla ostrov do stavu, kdy se základní potraviny, elektřina a léky staly luxusem, ke kterému má přístup stále méně obyvatel.
Život v rytmu „apagones“
Každodenní realitu Kubánců dnes definuje slovo apagón – výpadek proudu. Energetická síť země, závislá na zastaralých tepelných elektrárnách ze sovětské éry a kolísajících dodávkách ropy z Venezuely a Ruska, je v kritickém stavu. V některých provinciích mimo Havanu trvají výpadky i osmnáct hodin denně.
„Bez elektřiny nemůžete nic. Jídlo v lednici se zkazí, v noci se kvůli horku a komárům nevyspíte, a když nejde proud, neteče často ani voda,“ popisuje situaci pro naše zpravodaje šedesátiletý učitel v penzi Ricardo z provincie Matanzas. Energetická krize navíc paralyzuje i ten zbytek průmyslu a služeb, který v zemi ještě funguje.
Inflace a prázdné regály
Ekonomická reforma z roku 2021, která měla sjednotit duální měnový systém, vyvolala nekontrolovanou inflaci. Ceny základních potravin na černém trhu, který je pro většinu lidí jediným zdrojem zboží, vzrostly o stovky procent. Státní přídělový systém (libreta), na který se Kubánci desítky let spoléhali, se prakticky rozpadl. Stát již není schopen zajistit ani základní kvóty rýže, fazolí a cukru.
Vláda prezidenta Miguela Díaze-Canela se pokouší situaci řešit drastickými škrty. Na začátku loňského roku došlo k pětinásobnému zvýšení cen pohonných hmot a zdražení jízdného ve veřejné dopravě. Pro běžného Kubánce s průměrným platem kolem 4 000 pesos (což je na černém trhu zhruba 12 amerických dolarů) jsou tyto ceny likvidační.
Historický exodus
Zoufalá situace vyvolala největší migrační vlnu v historii ostrova, která co do počtu lidí překonala i exodus z přístavu Mariel v roce 1980. Od roku 2022 opustilo zemi více než půl milionu lidí, tedy zhruba 5 % celkové populace. Většina z nich míří přes Střední Ameriku k hranicím Spojených států.
Odliv mozků a mladých lidí představuje pro Kubu demografickou katastrofu. „Odcházejí lékaři, inženýři, učitelé. Na ostrově zůstávají hlavně staří lidé, o které se nemá kdo starat,“ upozorňují nezávislí sociologové.
Geopolitické hledání záchranného lana
Havana se v křeči obrací ke svým tradičním spojencům. Rusko a Čína v posledních měsících přislíbily pomoc v podobě dodávek obilí, ropy a investic do energetiky. Moskva navíc na Kubě otevírá společné podniky a pronajímá si půdu, což někteří analytici interpretují jako postupnou „rusifikaci“ kubánské ekonomiky.
Washington však svou politiku embarga nemění a nadále podmiňuje jakékoli uvolnění vztahů demokratickými reformami a propuštěním politických vězňů, kteří byli zadrženi po masových protestech v červenci 2021.
Budoucnost s otazníkem
Navzdory narůstající frustraci obyvatel drží vláda a armáda pevně otěže moci. Otevřený odpor je kvůli represím vzácný, ale napětí pod povrchem bublá. Kuba v roce 2025 už není tím romantickým ostrovem salsy a starých amerických aut; je to země v hluboké depresi, která čeká na zázrak, jenž stále nepřichází.
Otázkou zůstává, jak dlouho může tento model „přežívání za každou cenu“ vydržet, než dojde k dalšímu sociálnímu výbuchu nebo úplnému kolapsu základních státních funkcí.
