Byl to politický manévr, který ohromil národ a jehož ozvěny rezonují v české politice dodnes. V létě roku 1998, po vyčerpávajících a neúspěšných povolebních jednáních, udělali dva nesmiřitelní rivalové bezprecedentní krok. Miloš Zeman, předseda vítězné ČSSD, a Václav Klaus, šéf poražené, ale stále silné ODS, podali si ruce a podepsali dokument, který vstoupil do dějin jako „opoziční smlouva“. Tento pragmatický, až cynický pakt zajistil zemi na čtyři roky stabilní vládu, ale zároveň za sebou zanechal hluboké šrámy na politické kultuře, nedůvěru občanů a hořkou pachuť z dohody, která popřela základní principy parlamentní demokracie.
Cesta k opoziční smlouvě byla dlážděna krizí a politickým patem. Česká republika se na konci 90. let zmítala v nestabilitě. Pád druhé Klausovy vlády na podzim 1997 v důsledku skandálu s financováním ODS a následný vnitrostranický rozkol, známý jako „sarajevský atentát“, vedl k vytvoření úřednické vlády Josefa Tošovského a vypsání předčasných voleb v červnu 1998. Společnost byla hluboce polarizovaná a unavená neustálými politickými třenicemi.
Výsledky voleb však řešení nepřinesly. Zvítězila Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) v čele s Milošem Zemanem, ale zisk 32,3 % hlasů jí na sestavení většinové vlády nestačil. Druhá skončila oslabená, ale stále klíčová Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause s 27,7 %. Do sněmovny se dostaly ještě KSČM, KDU-ČSL a nově vzniklá Unie svobody (US), složená z odpadlíků od ODS.
Prezident Václav Havel pověřil sestavením vlády vítěze voleb, Miloše Zemana. Ten se logicky obrátil na potenciální středopravé partnery, KDU-ČSL a Unii svobody. Jednání však ztroskotala na vzájemné animozitě a programových neshodách. Lidovci a unionisté odmítali podpořit menšinovou vládu ČSSD a trvali na široké koalici, která by zahrnovala i je. Vztahy byly natolik vyostřené, že předseda KDU-ČSL Josef Lux obvinil Zemana, že mu předložil již podepsanou koaliční smlouvu s prázdnými místy pro programové body, což vešlo ve známost jako aféra „spálený papír“. Jednání zkolabovala a země se ocitla v nebezpečném vakuu, hrozily další předčasné volby.
V této patové situaci se začal rodit plán, který byl pro většinu pozorovatelů naprosto nepředstavitelný. Dva muži, kteří se na veřejnosti léta častovali ostrými výroky a symbolizovali dva protichůdné politické póly, Václav Klaus a Miloš Zeman, usedli k tajným jednáním. Oba měli pro takový krok silnou motivaci. Zeman toužil po premiérském křesle a chtěl za každou cenu sestavit vládu, aby ČSSD po vítězných volbách neskončila s prázdnýma rukama. Klaus zase potřeboval znovu upevnit svou pozici v ODS po drtivém vnitřním rozkolu. Dovedení strany k toleranci vlády hlavního rivala mu umožnilo politicky přežít, neutralizovat své vnitřní oponenty a udržet ODS u moci, i když jen vlivové.
Výsledkem byla „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“, podepsaná 9. července 1998. Její podstata byla jednoduchá a zároveň revoluční. ČSSD vytvořila jednobarevnou menšinovou vládu a ODS se zavázala, že ji po celé čtyři roky podrží – tedy že nevyvolá ani nepodpoří hlasování o nedůvěře. Na oplátku získala ODS klíčové posty ve státní správě a parlamentu. Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny, což mu dávalo obrovský vliv. ODS také obsadila předsednická místa v důležitých parlamentních výborech a získala kontrolu nad kontrolními orgány státu, jako byl Nejvyšší kontrolní úřad nebo dozorčí rady klíčových státních podniků.
Reakce veřejnosti, médií i ostatních politických stran byla zděšená. Označení „opoziční smlouva“ bylo vnímáno jako oxymóron – jak může opozice, jejímž hlavním úkolem je kontrolovat vládu, uzavírat s touto vládou pakt o neútočení? Kritici mluvili o „zradě voličů“, „kartelové dohodě“ a „rozdělení si moci“. Prezident Václav Havel se stal jedním z nejhlasitějších kritiků. Ve svém slavném projevu v Rudolfinu hovořil o „podivné a tíživé atmosféře“ a o tom, že smlouva „destabilizuje politickou scénu na dlouhou dobu“. Menší demokratické strany (KDU-ČSL, US, ODA a DEU) se v reakci na své odsunutí na vedlejší kolej spojily do tzv. Čtyřkoalice, která se stala skutečnou opozicí vůči zemanovsko-klausovskému tandemu.
Jedním z nejkontroverznějších bodů smlouvy byl závazek změnit volební systém z poměrného na většinový, což by výrazně znevýhodnilo menší strany a fakticky by vedlo k systému dvou stran. Tuto změnu nakonec z velké části zrušil Ústavní soud jako protiústavní.
Dědictví opoziční smlouvy je hluboce rozporuplné. Její zastánci argumentují, že v době hrozícího chaosu přinesla zemi čtyři roky stability. Zemanova vláda mohla vládnout, prosazovat zákony, schvalovat rozpočty a dokončit klíčové kroky pro vstup do NATO a přípravu na členství v EU. Podařilo se jí také dokončit privatizaci velkých bank.
Cena za tuto stabilitu však byla enormní. Smlouva rozmazala hranice mezi vládou a opozicí, což vedlo k erozi politické odpovědnosti. Chybějící efektivní kontrola ze strany nejsilnější opoziční strany vytvořila živnou půdu pro klientelismus a korupci. Období opoziční smlouvy je často spojováno se vzestupem tzv. „kmotrů“ – zákulisních hráčů ovlivňujících politiku a státní zakázky. U veřejnosti tento pakt prohloubil pocit, že politika je jen špinavá hra o moc a peníze, a vedl k masivnímu poklesu důvěry v tradiční politické strany. Opoziční smlouva se tak stala nejen řešením jedné krize, ale i semínkem krizí budoucích, které formovaly českou politiku na desítky let dopředu.
