Praha – Pro jedny spása, pro druhé noční můra. Modré zóny, oficiálně nazývané parkovací oprávnění pro rezidenty, jsou dnes neodmyslitelnou součástí většiny velkých evropských měst. Neustálý boj o parkovací místo, poplatky a pokuty jsou každodenní realitou milionů řidičů. Málokdo však ví, že tento systém, který dnes tak vášnivě řešíme, není výmyslem moderní doby, ale logickou odpovědí na problém, který začal sužovat metropole již před více než šedesáti lety.
Příběh rezidenčního parkování se začal psát v poválečné Evropě. Padesátá léta byla dekádou hospodářského zázraku a s ním spojené masové motorizace. Automobil, dříve symbol luxusu, se stával dostupným pro stále širší vrstvy obyvatelstva. Ikony jako Volkswagen Brouk, Fiat 500 nebo Citroën 2CV zaplavily ulice měst, jejichž historická centra však nebyla na takový nápor ani zdaleka stavěná.
Pařížský experiment: Zrození „Zone Bleue“
Prvním městem, které se rozhodlo tento narůstající chaos systematicky řešit, byla Paříž. V polovině 50. let se centrum francouzské metropole dusilo pod náporem aut. Problémem nebyli jen samotní Pařížané, ale především obrovské množství dojíždějících, kteří ráno přijeli do práce, zaparkovali svůj vůz na nejbližším volném místě a nechali ho tam stát celý den. Místní obyvatelé, řemeslníci a obchodníci tak neměli kde zaparkovat.
Prefekt pařížské policie Roger Génébrier přišel s revolučním nápadem. V roce 1957 zavedl v centru města takzvanou „Zone Bleue“ (Modrou zónu). Nešlo ještě o rezidenční parkování v dnešním slova smyslu, ale o jeho přímého předchůdce. Cílem nebylo vybrat peníze, ale omezit dobu stání a zvýšit obrat parkovacích míst.
Princip byl jednoduchý a geniální. Každý řidič, který chtěl v Modré zóně zaparkovat, musel za sklo umístit speciální papírový parkovací kotouč („disque de stationnement“). Na něm nastavil čas svého příjezdu. Parkování bylo zdarma, ale bylo časově omezeno, typicky na jednu až jednu a půl hodiny. Policejní hlídky pak snadno kontrolovaly, zda vozidlo nepřekročilo povolenou dobu stání. Cílem bylo jasné: odradit dlouhodobě parkující dojíždějící a uvolnit místa pro rezidenty a krátkodobé návštěvníky, kteří si potřebovali něco vyřídit nebo nakoupit. Pařížský systém se rychle ukázal jako úspěšný a stal se inspirací pro desítky dalších měst po celé Evropě.
Od kotouče k rezidenční kartě
Časově omezené parkování sice pomohlo, ale plně neřešilo problém lidí, kteří v dané oblasti trvale bydleli. I oni potřebovali parkovat déle než jen hodinu. Logickým dalším krokem tak byl vznik systému, který by explicitně zvýhodnil místní obyvatele.
Koncept se postupně vyvíjel a v 60. a 70. letech začala některá města, zejména v Německu a Velké Británii, experimentovat se systémem parkovacích povolení. Místo časového omezení pro všechny se zavedly zóny, kde mohli neomezeně parkovat pouze držitelé speciální karty či nálepky – rezidenti. Ostatní řidiči buď v zóně parkovat nesměli vůbec, nebo jen na velmi krátkou dobu a za poplatek.
Tento model se ukázal jako nejefektivnější způsob, jak chránit obyvatele center měst před dopravním tlakem zvenčí. Dával městům do rukou nástroj, jak regulovat, kdo a za jakých podmínek může využívat vzácný veřejný prostor, jakým ulice bezesporu jsou.
Česká cesta: Od anarchie k zónám
V Československu byl tento problém dlouho odsouván. Socialistický režim s omezeným počtem automobilů a centrálním plánováním podobné nástroje nepotřeboval. S explozí automobilismu po roce 1989 se však Praha a další velká města začala potýkat se stejnými problémy jako Paříž o čtyřicet let dříve.
První nesmělé pokusy o regulaci parkování se v Praze objevily již v 80. letech, ale skutečný zlom přišel až v roce 1996. Tehdy Městská část Praha 1 zavedla první moderní systém placených parkovacích zón, který již rozlišoval mezi rezidenty, abonenty (firmami) a krátkodobými návštěvníky. Postupně se systém rozšířil do dalších částí města a stal se vzorem i pro Brno, Plzeň a další česká města.
Ačkoliv jsou modré zóny často terčem kritiky, jejich historie ukazuje, že nevznikly jako nástroj k šikanování řidičů. Jsou pragmatickým a léty prověřeným řešením konfliktu mezi neomezenou poptávkou po parkování a fyzicky omezenou kapacitou městských ulic. Jsou důkazem, že právo na mobilitu končí tam, kde začíná právo obyvatel na klidný život ve svém vlastním sousedství.
