Praha – Srpnová okupace v roce 1968 nezanechala jizvy jen na duších národa a fasádách historických budov. Spustila také jednu z největších emigračních vln v moderních dějinách země, která pro Československo znamenala masivní demografickou, kulturní a především ekonomickou ztrátu. Odchod statisíců lidí, z velké části vzdělané a kvalifikované elity, představoval investici v řádu miliard korun, kterou komunistický režim bez náhrady daroval Západu.
Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy a během následujícího roku, kdy byly hranice ještě relativně prostupné, využilo situace k odchodu ze země odhadem 70 000 až 100 000 lidí. Nešlo o unáhlené rozhodnutí. Pro mnohé to bylo vyvrcholení zmařených nadějí Pražského jara a vědomí, že svobodný život v okupované zemi nebude možný. Tato první vlna byla nejsilnější, ale odliv obyvatel pokračoval po celou dobu normalizace. Až do roku 1989 opustilo republiku proti vůli režimu celkem přibližně 250 000 občanů.
Únik mozků, který zemi vykrvácel
Klíčový nebyl jen samotný počet emigrantů, ale především jejich struktura. Československo přicházelo o svou intelektuální a tvůrčí elitu. Mezi těmi, kteří odešli, byli vědci, lékaři, inženýři, umělci, kvalifikovaní dělníci i vysokoškolští studenti. Byli to často mladí, dynamičtí a vzdělaní lidé, kteří v dusné atmosféře normalizace neviděli žádnou perspektivu.
Do exilu zamířily osobnosti, jejichž jména se stala světově proslulá: režisér Miloš Forman, spisovatelé Milan Kundera a Josef Škvorecký, ekonom a jeden z tvůrců reforem Ota Šik, písničkář Karel Kryl nebo architektka Eva Jiřičná. Tito lidé a desítky tisíc dalších představovali obrovský lidský kapitál, jehož ztrátu země pociťovala po celá desetiletí.
Ekonomická ztráta: Investice bez návratnosti
Přesné vyčíslení ekonomické ztráty je prakticky nemožné, ale i střízlivé odhady mluví o astronomických částkách. Hlavní ztráta nespočívala jen v majetku, který zde emigranti zanechali a který stát často zabavil, ale v nenávratně ztracených investicích do jejich vzdělání a v jejich budoucím potenciálu.
Socialistický stát poskytoval formálně bezplatné vzdělání, od základní školy až po univerzitu. Náklady na výchovu jednoho vysokoškolsky vzdělaného odborníka, například lékaře nebo inženýra, se však pohybovaly ve statisících tehdejších korun. Když takový člověk emigroval, Československo fakticky přišlo o celou tuto investici. Místo aby vzdělaný odborník vracel společnosti tuto investici svou prací a odváděním daní, jeho znalosti a schopnosti začaly zdarma sloužit ekonomikám západních zemí, jako bylo Rakousko, Švýcarsko, Německo, USA či Kanada.
Ztracený potenciál a morální škody
Kromě přímých nákladů na vzdělání je nutné přičíst i ztracený budoucí potenciál. Tito lidé by zakládali rodiny, platili daně, vytvářeli hodnoty, podíleli se na vědeckém výzkumu, kulturním životě a inovacích. Jejich odchodem země přišla o budoucí generace daňových poplatníků a o nenahraditelnou tvůrčí a pracovní sílu.
Ekonomická ztráta byla navíc prohloubena morálními a sociálními škodami. Emigrace roztrhala tisíce rodin a přátelských vazeb. Pro ty, kteří zůstali, znamenal odchod nejaktivnějších a nejodvážnějších jedinců prohloubení pocitu beznaděje a apatie, která byla pro normalizaci tak typická. Režim, který donutil vlastní elitu k odchodu, tak nejen oslabil sám sebe ekonomicky, ale také potvrdil svou morální prohru.
Účet za posrpnovou emigraci tak nebyl jen finanční. Byla to hluboká rána pro celý národ, která zpomalila jeho hospodářský i společenský rozvoj. Zatímco Západ získal obrovskou posilu v podobě tisíců motivovaných a vzdělaných lidí, Československo se na více než dvacet let propadlo do šedi a stagnace, jejichž důsledky jsou v mnoha ohledech patrné dodnes.
