Když se 20. července 1969 lunární modul „Eagle“ snášel k povrchu Měsíce, v kokpitu se ozval pronikavý zvuk alarmu. Na malé obrazovce se rozsvítil kód „1202“. Astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin zpozorněli. Jejich osud, osud celé mise Apollo 11 a sen milionů lidí na Zemi visel na vlásku. V tu chvíli však nezasáhl člověk, ale malá, nenápadná krabice o velikosti příručního kufru – palubní počítač Apollo Guidance Computer (AGC). Právě tento technologický zázrak 60. let, dnes překonaný i obyčejnou kalkulačkou, byl skutečným mozkem, který zajistil, že se slavná věta „Orel přistál“ mohla stát skutečností.
Revoluce v krabici od bot
V raných 60. letech, kdy prezident Kennedy vyhlásil cíl dostat člověka na Měsíc, byly počítače obrovskými monstry, která zabírala celé místnosti a vyžadovala týmy operátorů. Myšlenka umístit počítač do stísněného prostoru kosmické lodi se zdála být na hranici sci-fi. Přesto inženýři z MIT Instrumentation Laboratory (dnes Draper Laboratory) přijali tuto výzvu a stvořili AGC.
AGC byl jedním z prvních počítačů na světě, který byl postaven na bázi křemíkových integrovaných obvodů. Místo tisíců diskrétních tranzistorů a součástek, které by zabraly obrovský prostor, byly elektronické obvody vyleptány na miniaturní křemíkové čipy. V těle o objemu necelých 0,06 metru krychlového se tísnilo 4 100 těchto revolučních čipů. Byla to právě mise Apollo, která se stala masivním katalyzátorem pro rozvoj a masovou výrobu integrovaných obvodů, čímž nepřímo položila základy pro vznik Silicon Valley a celou digitální revoluci, kterou dnes známe.
Výkonnostně se AGC mohl rovnat první generaci domácích počítačů z konce 70. let, jako byly Apple II nebo TRS-80. Z dnešního pohledu jsou jeho parametry úsměvné: pracoval s 16bitovými slovy (15 datových bitů a jeden pro kontrolu parity) a jeho paměť byla nesmírně omezená. Většina softwaru byla uložena ve speciální paměti ROM známé jako „core rope memory“ (lanová feritová paměť).
Software utkaný rukama
Technologie lanové paměti byla fascinující a nesmírně pracná. Program byl doslova „utkán“ do hardwaru. Dráty byly ručně provlékány skrze malá magnetická jádra. Pokud drát prošel jádrem, reprezentoval binární jedničku; pokud ho obešel, znamenalo to nulu. Tvorba softwaru se tak podobala spíše tkalcovskému řemeslu a byla neuvěřitelně precizní. Tato paměť byla prakticky nezničitelná a odolná vůči kosmickému záření, ale jakákoliv změna v programu znamenala výrobu zcela nové paměťové jednotky.
Rozhovor s počítačem přes čísla a kódy
Astronauti s počítačem nekomunikovali pomocí klávesnice a myši, jak jsme zvyklí dnes. Jejich rozhraním byl panel nazvaný DSKY (Display and Keyboard). Jednalo se o jednoduchou klávesnici a numerický displej se zelenými číslicemi. Interakce probíhala pomocí systému „sloves“ (Verb) a „podstatných jmen“ (Noun). Astronaut zadal dvoumístný kód pro sloveso (příkaz, co má počítač udělat, např. „Zobraz“) a dvoumístný kód pro podstatné jméno (objekt, čeho se příkaz týká, např. „aktuální rychlost“). Počítač následně zobrazil požadovaná data. Ovládání vyžadovalo od astronautů hluboké znalosti a stovky hodin tréninku.
Hrdina krizových momentů
Právě robustnost a geniální software, vyvinutý pod vedením Margaret Hamilton z MIT, zachránil přistání Apolla 11. Alarm „1202“ signalizoval přetížení procesoru. Chybně zapnutý setkávací radar zahlcoval počítač zbytečnými daty. Software AGC byl však navržen tak, aby dokázal rozlišit mezi úkoly s vysokou a nízkou prioritou. V kritické chvíli tak počítač ignoroval nedůležitá data z radaru a veškerý svůj omezený výkon soustředil na nejdůležitější úkol: bezpečné přistání.
Apollo Guidance Computer byl víc než jen kus hardwaru. Byl to pionýr miniaturizace, důkaz síly inovativního softwarového inženýrství a tichý hrdina, který navigoval lidstvo na jeho největší dobrodružství. Jeho odkaz dnes žije v každém chytrém telefonu, automobilu a zařízení, které spoléhá na vestavěný počítač – technologii, jejíž zrod pomohl odstartovat právě závod o dobytí Měsíce.
