Mnichov 1938: Anatomie zrady. Proč svět obětoval Československo?

Konec září 1938. V Mnichově se scházejí čtyři muži, aby rozhodli o osudu suverénního státu, jehož zástupci čekají za dveřmi. Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Benito Mussolini a Adolf Hitler podepisují dohodu, která vejde do dějin jako symbol politiky ústupků, zrady a strategické krátkozrakosti. Mnichovská dohoda, která Československo připravila o pohraničí, obranu a nakonec i o existenci, nebyla náhodným selháním. Byla výsledkem smrtící kombinace agresivních ambicí, hlubokého strachu, vojenské nepřipravenosti a fatálního nepochopení reality. Proč se západní demokracie rozhodly obětovat svého jediného demokratického spojence ve střední Evropě?

Mnichovská dohoda nebyla bleskem z čistého nebe. Její kořeny sahají hluboko do chaosu, který za sebou zanechala první světová válka, a do ideologií, které v meziválečné Evropě formovaly politickou mapu. Pro pochopení Mnichova je nutné analyzovat motivy všech klíčových aktérů, kteří na této tragické šachovnici táhli svými figurkami.

1. Hnací motor: Hitlerova nezastavitelná expanze

Hlavní a neoddiskutovatelnou příčinou krize byla agresivní a expanzivní politika nacistického Německa. Adolf Hitler se netajil svými cíli, které jasně formuloval již ve svém díle Mein Kampf:

• Zničení Versailleského systému: Smlouva, která ukončila první světovou válku, byla v Německu vnímána jako národní ponížení. Hitlerova politika byla postavena na jejím systematickém boření – remilitarizace Porýní (1936), anšlus Rakouska (1938) a nakonec požadavky vůči Československu.

• Sjednocení všech Němců: Hitlerova vize Velkoněmecké říše zahrnovala připojení všech území obývaných německy mluvícím obyvatelstvem. Tři miliony sudetských Němců v demokratickém Československu byly pro tento cíl ideální záminkou.

• Získání životního prostoru: Konečným cílem byla expanze na východ. Rozbití Československa bylo nezbytným strategickým krokem, který by Německu otevřel bránu pro budoucí útok na Polsko a Sovětský svaz.

Československo pro Hitlera nikdy nebylo konečným cílem. Bylo pouhou překážkou, kterou bylo nutné odstranit. Sudetoněmecká otázka nebyla příčinou, nýbrž nástrojem a záminkou k agresi.

2. Politika appeasementu: Britský strach z opakování apokalypsy

Klíčem k pochopení Mnichova je britská politika appeasementu (usmiřování), kterou ztělesňoval premiér Neville Chamberlain. Jeho motivace nebyla zbabělost, jak je často zjednodušeně interpretováno, ale komplexní směsice pragmatismu, naivity a traumatu.

• Trauma z první světové války: Generace britských politiků zažila hrůzy zákopové války, která stála život téměř milion Britů. Panická hrůza z opakování tohoto krveprolití byla dominantním pocitem celé společnosti. Veřejné mínění bylo silně pacifistické a jakýkoli náznak války kvůli „vzdálené zemi, o které nic nevíme,“ byl politicky neprůchodný.

• Vojenská nepřipravenost: V roce 1938 nebylo Britské impérium připraveno na velký evropský konflikt. Jeho letectvo (RAF) teprve procházelo modernizací a armáda nebyla vybavena na expediční válku na kontinentu. Chamberlain a jeho generálové věděli, že potřebují čas – čas, který si, jak doufali, appeasementem kupují.

• Pocit viny a nepochopení Hitlera: Mnozí Britové, včetně Chamberlaina, věřili, že Versailleská smlouva byla k Německu příliš tvrdá a že některé jeho požadavky jsou oprávněné. Fatálně podcenili Hitlerovu skutečnou povahu. Věřili, že je to racionální, i když nepříjemný, státník, se kterým je možné se dohodnout. Nechápali, že Hitlerovi nejde o nápravu křivd, ale o dominanci a válku.

• Strach z komunismu: Někteří konzervativní politici viděli v nacistickém Německu potenciální hráz proti Stalinovu Sovětskému svazu, který považovali za větší hrozbu.

Mise lorda Runcimana do Československa v srpnu 1938 je dokonalou ukázkou této politiky. Ačkoliv byla prezentována jako snaha o zprostředkování, jejím skutečným cílem bylo vyvinout tlak na československou vládu, aby přijala sudetoněmecké požadavky a zbavila tak Británii nutnosti plnit své nepřímé závazky.

3. Ochromená Francie: Spojenec, který zklamal

Francie byla hlavním vojenským spojencem Československa a klíčovým hráčem na kontinentu. Její pasivita byla pro osud Prahy rozhodující.

• Politická nestabilita: Francouzská Třetí republika byla vnitřně rozvrácená, se slabými a často se střídajícími vládami. Hluboké ideologické rozpory mezi levicí a pravicí ochromovaly jakoukoli rozhodnou zahraniční politiku.

• Defenzivní vojenská doktrína: Celá francouzská strategie byla postavena na obraně za nedobytnou Maginotovou linií. Francouzská armáda nebyla mentálně ani strategicky připravena na ofenzivní válku, kterou by musela vést na pomoc svému východnímu spojenci.

• Demografická a psychologická slabost: Francie v první světové válce vykrvácela ještě více než Británie. Ztráta celé generace mužů vedla k hlubokému defenzivnímu postoji a neochotě riskovat další konflikt.

• Podřízenost Británii: Paříž se neodvážila postavit Hitlerovi sama. Bez pevné záruky britské vojenské podpory byla francouzská vláda v čele s Édouardem Daladierem paralyzovaná a rozhodla se následovat britský kurz appeasementu, přestože Daladier osobně Hitlerovi nedůvěřoval.

4. Sudetoněmecká karta a mezinárodní izolace

Zatímco se velké mocnosti utápěly ve strachu a nerozhodnosti, Hitler mistrně rozehrál svou partii.

• Sudetoněmecká pátá kolona: Sudetoněmecká strana (SdP) v čele s Konradem Henleinem nebyla autentickým hnutím za práva menšiny, ale nástrojem plně financovaným a řízeným z Berlína. Její požadavky (např. Karlovarský program) byly záměrně formulovány tak, aby je československá vláda nemohla splnit, což poskytovalo záminku k další eskalaci.

• Propagandistická válka: Nacistická propaganda chrlila lži o údajném teroru a útlaku Němců v Československu, což na Západě vytvářelo dojem, že se jedná o legitimní etnický spor, který lze vyřešit úpravou hranic.

• Role ostatních mocností: Italský diktátor Benito Mussolini se v Mnichově stylizoval do role „čestného zprostředkovatele“, ve skutečnosti však plnil Hitlerovy instrukce. USA se držely své politiky izolacionismu a odmítaly se angažovat v evropských sporech. Sovětský svaz sice Československu nabídl pomoc (v souladu se smlouvou z roku 1935), ale podmínil ji tím, že bude jednat i Francie a že Polsko a Rumunsko umožní průchod Rudé armády přes své území – obě podmínky byly nesplnitelné. Západní mocnosti navíc Stalinovi nedůvěřovaly a o jeho zapojení nestály.

O nás, bez nás

Československo se v září 1938 ocitlo v dokonalé izolaci. Mělo moderní a odhodlanou armádu opírající se o propracovaný systém pohraničních opevnění a bylo připraveno se bránit. Prezident Edvard Beneš však nakonec podlehl drtivému nátlaku svých vlastních spojenců, Francie a Velké Británie, kteří mu dali jasně najevo, že pokud nepřijme německé podmínky a vypukne válka, bude označen za viníka a ponechán svému osudu.

Mnichovská dohoda byla triumfem Hitlerovy agresivní politiky a selháním západní diplomacie. Místo „míru pro naši dobu“, který Chamberlain sliboval, přinesla jen šestiměsíční odklad války za mnohem horších strategických podmínek. Zničila důvěryhodnost západních demokracií, přesvědčila Hitlera o jejich slabosti a otevřela mu cestu k likvidaci zbytku Československa v březnu 1939 a následnému útoku na Polsko.

Dědictví Mnichova je mrazivým varováním: ústupky agresi a obětování spojenců ve jménu iluzorního klidu nevedou k míru, ale pouze dláždí cestu k mnohem větší katastrofě. Heslo „o nás, bez nás“ se stalo trvalým symbolem národní tragédie, ale i nadčasovou lekcí mezinárodních vztahů.

Dopad pro Ukrajinu

Poslední vývoj války na Ukrajině ukazuje, že paralely s rokem 1938 nejsou jen historickou metaforou, ale reálným varováním. Pokud by byla Ukrajina donucena vzdát se části svého území ve prospěch Ruska výměnou za slib ukončení bojů, vytvořilo by to nebezpečný precedens. Kreml by v tom viděl potvrzení, že agresivní válka a masové zločiny se vyplácí, a že Západ není ochoten hájit mezinárodní právo, pokud cena odporu stoupne příliš vysoko. Stejně jako Hitler v roce 1938 by Vladimir Putin mohl nabýt dojmu, že slabost a únava protivníka mu otevírají dveře k dalšímu postupu – ať už proti Moldavsku, pobaltským státům nebo jiným sousedům. Obětování ukrajinského území by neznamenalo mír, ale jen přestávku před dalším kolem agrese, tentokrát možná ještě ničivějším a zasahujícím i členské státy NATO. Lekce Mnichova proto platí i dnes: kapitulace před vyděračem neukončí jeho ambice, pouze posílí jeho chuť dobývat dál.

V českém politickém prostoru se stále častěji ozývají hlasy, které odmítají další podporu Ukrajině – ať už ve formě vojenské pomoci, finančních příspěvků či politické podpory. Tyto postoje nacházíme zejména u stran, které staví na protiunijní nebo proruské rétorice, například SPD, KSČM či části hnutí ANO, ale i u některých menších subjektů a nezávislých politiků. Argumentují buď potřebou „řešit problémy doma“, nebo přesvědčením, že konflikt je třeba „ukončit kompromisem“ – často bez ohledu na to, že by to znamenalo potvrzení ruských zisků z agrese. Pokud by se tento přístup stal oficiální politikou státu, Česká republika by ztratila pověst spolehlivého spojence v NATO a EU, oslabila by svou bezpečnostní pozici a mohla by se ocitnout v podobně osamocené situaci, v jaké bylo Československo v roce 1938. Přestali bychom být vnímáni jako země, která chápe cenu svobody a je ochotna ji bránit – a v okamžiku, kdy bychom sami potřebovali pomoc, by se mohlo stát, že ji nedostaneme.