Příběh Oty Klempíře, spoluzakladatele a frontmana kultovní kapely J.A.R., a jeho spolupráce se Státní bezpečností (StB) před rokem 1989, je bolestným svědectvím o tlaku totalitního režimu na jedince a o složitosti lidských rozhodnutí v mezních situacích. Klempířovo veřejné přiznání otevřelo nejen jeho osobní „noční můru,“ ale i širší debatu o tom, co vedlo lidi k takovýmto krokům a jak je dnes s odstupem času hodnotit. Pro pochopení jeho selhání je nezbytné nahlédnout nejen na jeho individuální situaci, ale i na brutální a sofistikované metody, kterými komunistická tajná policie systematicky lámala charaktery.
Oto Klempíř se do hledáčku StB dostal na začátku 80. let, v době, kdy se pohyboval v prostředí pražské punkové a undergroundové scény. Tato subkultura, vnímaná režimem jako ideologicky nebezpečná a potenciálně podvratná, byla předmětem intenzivního zájmu StB. V rámci akce s krycím názvem „Odpad“ se tajná policie snažila tuto scénu nejen monitorovat, ale i aktivně rozkládat zevnitř. Právě zde, v prostředí plném mladistvé revolty a touhy po svobodě, si StB vyhlédla tehdy jednadvacetiletého Klempíře.
Sám Klempíř po letech v otevřeném rozhovoru popsal metody, kterým byl vystaven. „Vystrašili mě k smrti. Podepsal bych a udělal, co by chtěli. Straší vás sami sebou, straší vás rodinou, že matka to odnese. Bylo to strašně hustý,“ uvedl v rozhovoru pro Reflex. Tato slova výmluvně ilustrují jádro nátlakových metod StB. Nešlo primárně o fyzické násilí, ačkoliv ani to nebylo výjimkou, ale o propracovaný psychologický teror. Vyhrožování zmrzačením, likvidací profesní i osobní existence a především nátlak na rodinné příslušníky patřilo ke standardnímu arzenálu vyšetřovatelů. Cílem bylo vyvolat pocit bezmoci, izolace a strachu, který by zlomil vůli k odporu.
Kompromitující materiály a psychická manipulace
Státní bezpečnost byla mistrem v systematickém sběru kompromitujících materiálů. Ať už se jednalo o banální prohřešky proti tehdejším zákonům, jako byla drobná kriminalita, nebo o intimní detaily ze soukromého života, vše mohlo být a bylo použito k vydírání. V Klempířově případě StB využila jeho častých absencí v zaměstnání a jeho pohybu mezi punkery a anarchisty. Záznamy z jeho svazku, vedeného pod krycím jménem „Olda“, dokládají, že na začátku spolupráce udal několik svých známých, často za banální činy, jako psaní nápisů na zeď nebo kouření marihuany.
Je snadné tyto činy odsoudit. Je však třeba si uvědomit, že StB pracovala systematicky na vytvoření atmosféry, kde se hranice mezi správným a špatným stírala pod tíhou existenčního strachu. Psychologický nátlak byl často kombinován s příslibem výhod nebo alespoň s příslibem, že nátlak ustane. Pro mladého člověka, konfrontovaného s mašinérií, která měla neomezenou moc a neštítila se ničeho, musela být situace nepředstavitelně tíživá.
Cesta ven a celoživotní trauma
Klempířova spolupráce netrvala věčně. Sám aktivně hledal způsob, jak se ze spárů StB vymanit. Nakonec mu k tomu paradoxně pomohly psychické problémy, které mu spolupráce způsobovala, a vztah s dcerou vysoce postaveného funkcionáře, jejíž jméno použil jako hrozbu proti svým řídícím důstojníkům. V září 1985 doručil na vrátnici StB dopis, ve kterém spolupráci ukončil. Tento akt odvahy však nesmazal trauma, které si odnesl. „Je to moje noční můra. Absolutní noční můra,“ zopakoval opakovaně.
Příběh Oty Klempíře není omluvou jeho činů, ale snahou o jejich zasazení do širšího kontextu. Ukazuje, jak snadno se mohl jedinec stát nástrojem v rukou represivního aparátu, který cílil na jeho nejslabší místa. Je to příběh o selhání, ale také o síle přiznat si ho a žít s jeho následky. Úvaha nad jeho osudem by neměla vést k jednoduchým soudům, ale k hlubšímu pochopení podstaty totalitní moci a jejího zničujícího dopadu na lidskou duši. Je to memento, které nám připomíná, jak křehká může být hranice mezi odvahou a strachem a jak důležité je bránit společnost, ve které nikdo nemusí čelit takovýmto ďábelským volbám.
