Kinshasa/Brazzaville – Když se dnes řekne Kongo, málokdo si uvědomí, že hovoříme o dvou suverénních státech a o obrovském regionu, jehož příběh je stejně bohatý jako jeho půda a stejně bolestný jako jizvy na tělech jeho obyvatel. Historie Konga je příběhem o mocných říších, nesmírném přírodním bohatství a zároveň o nepředstavitelné lidské chamtivosti a krutosti. Je to kronika země, která se stala srdcem temnoty kolonialismu a dodnes bojuje s jeho prokletým dědictvím.
Dávné kořeny: Království v srdci kontinentu
Dávno před příchodem Evropanů byla Konžská pánev domovem rozvinutých společností. Původními obyvateli byli Pygmejové, lovci a sběrači, kteří žili v hlubokých pralesích. Zásadní změnu přinesla velká bantuská migrace, která před zhruba dvěma tisíci lety přinesla do regionu zemědělství, zpracování železa a nové formy společenské organizace.
Na tomto základě vyrostlo několik mocných států. Nejvýznamnějším bylo bezpochyby Konžské království, založené ve 14. století u ústí řeky Kongo. Tato centralizovaná říše s propracovanou administrativou, měnou (ulity mušlí zvaných nzimbu) a sofistikovaným politickým systémem aktivně obchodovala se svými sousedy. Právě s touto mocnou říší se na konci 15. století setkali první evropští mořeplavci – Portugalci.
Ďábelská smlouva a éra otroctví
Počáteční kontakty mezi Konžským královstvím a Portugalskem byly založeny na vzájemném respektu. Konžský král Nzinga a Nkuwu přijal křesťanství a navázal diplomatické styky. Brzy se však ukázalo, že hlavní zájem Evropanů leží jinde. S rozvojem plantáží v Novém světě vzrostla nenasytná poptávka po levné pracovní síle.
Obchod s lidmi postupně rozvrátil celou společnost. Evropané dodávali zbraně a luxusní zboží africkým vládcům, kteří na oplátku vedli války proti sousedním kmenům, aby získali zajatce pro prodej do otroctví. Během několika staletí byly z Konžské pánve odvlečeny miliony lidí, což vedlo k demografickému kolapsu, politickému chaosu a zániku kdysi hrdých království.
Leopoldovo soukromé peklo: Svobodný stát Kongo
Nejtemnější kapitola konžské historie začala v druhé polovině 19. století s belgickým králem Leopoldem II. Tento ambiciózní a bezskrupulózní monarcha zatoužil po vlastní kolonii. Pod záminkou humanitární a vědecké mise přesvědčil světové mocnosti na Berlínské konferenci v roce 1885, aby mu svěřily do osobní správy obrovské území v srdci Afriky – „Svobodný stát Kongo“.
Realita byla pravým opakem názvu. Leopold přeměnil Kongo ve své soukromé léno, gigantický pracovní tábor, jehož jediným cílem bylo generovat maximální zisk z těžby kaučuku a slonoviny. Zavedl systém brutálních kvót, které musely místní vesnice plnit. K jejich vymáhání sloužila soukromá armáda Force Publique, která se neštítila ničeho. Mučení, vypalování vesnic a masové vraždy byly na denním pořádku. Symbolem tohoto teroru se staly useknuté ruce – trest pro ty, kteří nesplnili kvótu, nebo důkaz pro vojáky, že neplýtvali municí. Během Leopoldovy vlády zemřelo odhadem 10 milionů Konžanů, což představovalo téměř polovinu populace.
Hrůzy Leopoldova režimu nakonec pronikly na veřejnost díky práci několika odvážných jedinců, jako byli novinář Edmund Dene Morel a diplomat Roger Casement. Mezinárodní tlak donutil v roce 1908 Leopolda II. předat kolonii belgickému státu.
Belgické Kongo a rozdělení
Pod belgickou správou se situace mírně zlepšila – skončily nejhorší masakry. Stále se však jednalo o typickou vykořisťovatelskou kolonii. Belgie investovala do infrastruktury (železnice, doly), ale pouze za účelem efektivnějšího vývozu nerostného bohatství – mědi, diamantů, zlata a uranu (právě z konžského uranu byly vyrobeny atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki). Konžané neměli žádná politická práva a vzdělání bylo omezeno na základní úroveň, aby se zabránilo vzniku vzdělané elity, která by mohla usilovat o nezávislost.
Zatímco Belgie ovládala obrovské území jižně od řeky Kongo, severní břeh obsadila Francie. Tím došlo k historickému rozdělení, které přetrvává dodnes. Vznikly dvě kolonie: Belgické Kongo (budoucí Demokratická republika Kongo) a Francouzské Kongo (budoucí Republika Kongo).
Chaos nezávislosti a studená válka
Po druhé světové válce se i Afrikou prohnala vlna dekolonizace. Belgie, zcela nepřipravená, udělila Kongu v roce 1960 narychlo nezávislost. Země se okamžitě propadla do chaosu. Armáda se vzbouřila, nejbohatší provincie Katanga vyhlásila s belgickou podporou odtržení a první demokraticky zvolený premiér Patrice Lumumba byl po několika měsících svržen a zavražděn za tiché podpory CIA a Belgie, které se obávaly jeho příklonu k Sovětskému svazu.
Tento chaos využil plukovník Joseph-Désiré Mobutu, který se v roce 1965 chopil moci a nastolil jednu z nejdelších a nejzkorumpovanějších diktatur v africké historii. Přejmenoval zemi na Zair, sebe na Mobutu Sese Seko a zavedl režim kleptokracie, kdy on a jeho elita systematicky rozkrádali státní pokladnu. Během studené války byl podporován Západem jako spolehlivý spojenec proti komunismu.
Současná situace: Prokletí nerostného bohatství
Mobutuova vláda skončila v roce 1997, ale mír to nepřineslo. Jeho pád odstartoval dvě ničivé války, často označované jako „Africká světová válka“, do nichž se zapojilo devět afrických zemí a desítky ozbrojených skupin. Hlavním motivem byl opět boj o kontrolu nad obrovským nerostným bohatstvím země. Tyto konflikty si vyžádaly přes pět milionů obětí, převážně v důsledku hladu a nemocí.
Demokratická republika Kongo (bývalý Zair, hlavní město Kinshasa) dnes patří mezi nejchudší země světa, přestože její půda ukrývá nerosty v hodnotě bilionů dolarů. Východ země je stále destabilizován desítkami ozbrojených skupin, které bojují o kontrolu nad doly na zlato, diamanty a zejména koltan a kobalt – klíčové suroviny pro výrobu mobilních telefonů a baterií do elektromobilů. Politická situace je nestabilní, korupce všudypřítomná a miliony lidí jsou závislé na humanitární pomoci.
Republika Kongo (bývalé Francouzské Kongo, hlavní město Brazzaville) je menší, stabilnější a bohatší díky zásobám ropy. I ona si však prošla obdobím občanských válek.
Příběh Konga je tak hořkým mementem. Je to příběh země s nekonečným potenciálem, který byl systematicky ničen vnějšími i vnitřními silami. Od obchodu s otroky přes Leopoldův teror až po dnešní boj o strategické suroviny se zdá, že bohatství této země je zároveň jejím největším prokletím. Nadějí zůstává jen neuvěřitelná odolnost konžského lidu, který navzdory všemu nepřestává bojovat o lepší budoucnost.
