Článek z webu Seznam Zprávy věnovaný konci „zlaté éry“ dostupných solárních panelů přináší střízlivý, ale poměrně chmurný pohled na realitu českého energetického trhu v roce 2026. Změny v programu Nová zelená úsporám (NZÚ), které fakticky mažou přímé dotace pro střední třídu a nahrazují je bezúročnými úvěry, jsou ukázkovým příkladem toho, jak státní zásahy dokážou trh nejen nastartovat, ale následně i tvrdě zabrzdit.
Autorka Sofie Krýžová správně identifikuje hlavní problém: dotační politika v Česku nebyla pouhým stimulem, stala se samotným motorem celého odvětví. Zjištění, že 90 až 95 % všech instalací proběhlo s dotační podporou, ukazuje na obrovskou závislost sektoru na státním dotačním „dopingu“. V momentě, kdy stát tento kohoutek zavírá, je pochopitelné, že trh zažívá tvrdý náraz do zdi.
Přechod od přímých dotací ke zvýhodněným úvěrům sice může dávat z pohledu napjatého státního rozpočtu smysl, ale má to jeden zásadní háček. Jak článek trefně poznamenává, na úvěry – byť s nulovým úrokem – dosáhnou primárně ti, kteří jsou již finančně zajištění. Pro střední třídu, která v minulých letech viděla v solárních panelech štít proti nevyzpytatelným cenám energií, se tato investice stává luxusem.
Situaci ještě zhoršuje prostá matematika návratnosti. V kombinaci se současným poklesem cen silové elektřiny a ztrátou státního příspěvku se doba návratnosti investice u běžného rodinného domu, která činí zhruba 350 až 450 tisíc korun, zdvojnásobuje. Čekat 12 až 15 let na to, až se mi zaplatí střešní elektrárna (jejíž technologie navíc v čase stárne), je pro běžného občana zkrátka příliš dlouho.
Kapitolou samou o sobě je pak byrokratická novinka v podobě „renovačního pasu“. Jakkoli je myšlenka zamezit instalacím solárů na energeticky neefektivní domy racionální (nemá smysl vyrábět elektřinu na střeše, když vám teplo utíká okny), v praxi to představuje další překážku pro žadatele. Omezený balík 4 miliard korun z Modernizačního fondu navíc hrozí rychlým vyčerpáním, což povede jen k další nejistotě na trhu, kterou známe z minulosti.
Pro solární firmy je tento vývoj tvrdým procitnutím. Trh, který se v letech energetické krize nafoukl do obřích rozměrů a přilákal i spoustu nekompetentních hráčů (jak dokazují nedávné krachy), nyní prochází brutální očistou. Přežijí jen ti, kteří dokážou nabídnout přidanou hodnotu nad rámec pouhého „vyřízení dotace“ – ať už jde o instalace pro firemní sektor, nebo komplexní energetická řešení.
Závěrem lze říci, že státní dotační politika v oblasti obnovitelných zdrojů dlouhodobě trpí nemocí „zapnuto/vypnuto“. Namísto předvídatelného a postupného snižování podpory, které by trhu umožnilo přirozeně se adaptovat, sledujeme radikální řezy. Výsledkem je zbrždění cesty k energetické soběstačnosti domácností a tvrdá rána pro byznys, který mohl být jedním z pilířů moderní české ekonomiky. Cesta k zelenější budoucnosti bude nyní pro průměrného Čecha opět o něco strmější a dražší.
