V době, kdy se světová diplomacie točí kolem hledání kompromisů a diskusí o tom, kolik ukrajinského území bude nutné obětovat pro „klid zbraní“, přichází Michael Rubin z American Enterprise Institute s tezí, která působí jako politické zemětřesení. Ve svém článku pro 19FortyFive.com nevolá po příměří, ani po návratu k hranicím z roku 1991. Jde mnohem dál. Tvrdí, že trvalý mír v Evropě je nemožný, dokud bude existovat Ruská federace v její současné podobě. Jeho recept je nekompromisní: Rusko musí být rozbito, dekolonizováno a zredukováno na své historické jádro.
Rubinův text, napsaný v kontextu spekulací o snaze Donalda Trumpa vyjednat rychlou dohodu s Putinem, slouží jako ostré varování před krátkozrakostí takových řešení. Autor správně identifikuje, že jakýkoli ústupek Putinovi pouze legitimizuje ruský revizionismus. Jádrem Rubinovy argumentace je pohled na Rusko nikoliv jako na standardní národní stát, ale jako na poslední přežívající koloniální impérium 19. století. Zatímco Britové, Francouzi či Španělé se svých zámořských kolonií vzdali (nebo o ně přišli), Rusko svou koloniální expanzi maskovalo tím, že probíhala po souši, nikoliv přes oceán. Rubin připomíná krvavou historii dobývání Kavkazu, Sibiře a Dálného východu, doprovázenou genocidami (Čerkesové) a násilnou asimilací.
Nejkontroverznější, ale zároveň myšlenkově nejdráždivější částí textu je paralela s Rakouskem-Uherskem a Osmanskou říší. Rubin argumentuje, že rozpad těchto mocnářství, ačkoliv provázený bolestí a v případě Jugoslávie i krvavou válkou, vedl k dlouhodobé stabilitě a prosperitě nástupnických států. Evropa je podle něj bez Habsburské říše bezpečnější. Tuto logiku aplikuje na Rusko: jedinou cestou, jak zlomit cyklus agrese, je rozdělit monolit na menší celky.
Rubin navrhuje, aby Západ přestal vnímat Rusko jako celistvý útvar a začal k jeho 22 etnickým republikám přistupovat jako k okupovaným národům. Zmiňuje Čečensko, Dagestán, ale i Jakutsko či Burjatsko. Vize je to smělá: USA a Evropa by měly těmto regionům nabídnout uznání a podporu, podobně jako kdysi pobaltským státům.
Nicméně, Rubinova analýza má svá slabá místa, která nelze přehlédnout. Autor poměrně lehkovážně přechází rizika spojená s takzvaným „jugoslávským scénářem“ v měřítku jaderné velmoci. Zatímco rozpad SSSR v roce 1991 proběhl relativně klidně a jaderné zbraně byly konsolidovány pod kontrolu Moskvy, rozpad současného Ruska na dvacet menších států by vytvořil bezpečnostní noční můru. Rubin sice tvrdí, že „fyzické vlastnictví rakety neznamená schopnost ji odpálit“, ale představa občanské války na území s 6000 jadernými hlavicemi je pro většinu západních stratégů nepřijatelná.
Druhým mrazivým bodem je autorova zmínka o „transferech obyvatelstva“. Rubin pragmaticky, až cynicky, konstatuje, že rozpad by mohl vyžadovat přesuny etnických Rusů zpět do „Moskovie“, a jako precedent uvádí rozdělení Indie a Pákistánu v roce 1947. Je třeba si uvědomit, že tento proces stál životy milionů lidí a dodnes je zdrojem napětí. Představa, že by se miliony Rusů ze Sibiře či Kavkazu „prostě vrátily do Moskvy za prací“, je značně zjednodušující a ignoruje potenciál pro humanitární katastrofu.
Přesto je Rubinův text nesmírně cenný. Nabourává totiž vžité paradigma, že stabilita Ruska (i toho Putinova) je v zájmu světa, protože alternativou je chaos. Rubin ukazuje, že samotná existence Ruska jako centralizovaného impéria je zdrojem chaosu pro jeho sousedy. Jeho teze posouvá Overtonovo okno možného – z debaty o tom, kde bude ležet ukrajinská hranice, se debata přesouvá k otázce, zda má smysl udržovat při životě státní útvar, jehož raison d’être je expanze.
Závěrem lze říci, že Rubinův plán je spíše jestřábím snem než okamžitým diplomatickým manuálem. Nicméně v době, kdy se Rusko snaží překreslit mapy silou, je důležité slyšet hlasy, které připomínají, že hranice Ruské federace nejsou posvátné. Pokud Putin otevřel Pandořinu skříňku změn hranic a historického revizionismu, Michael Rubin mu jen nastavuje zrcadlo: Kdo s čím zachází, tím také může sejít. Rozpad Ruska se může zdát nepravděpodobný, ale totéž si svět myslel o Sovětském svazu ještě v roce 1989.
