Změna klimatu, klesající společenská soudržnost a krize dostupnosti bydlení. To jsou podle ústavního právníka Jana Kysely tři největší výzvy, kterým Česko čelí. Ve svém komentáři upozorňuje, že tyto problémy netestují pouze politickou scénu, ale mohou zásadně proměnit i samotný právní systém a ohrozit důvěru v demokratické instituce.
Klimatická změna podle Kysely není jen ekologickou hrozbou, ale i nepochybným faktem, který si vynutí zásadní adaptaci celé společnosti. Tato adaptace se nevyhne ani právu, jež je postaveno na ochraně soukromého vlastnictví, typické pro evropskou civilizaci. „Změní-li se však zásadně stav světa, tedy teplota, půda a voda, bude takové nastavení práva udržitelné?“ ptá se Kysela.
Očekává, že poroste tlak na takzvanou společenskou funkci vlastnictví. To znamená, že stát bude moci více nařizovat, co majitelé se svými nemovitostmi musí, či naopak nesmí dělat, například v souvislosti s hospodařením s vodou nebo půdou.
Téma se již nyní dostává do soudních síní prostřednictvím klimatických žalob, v nichž občané žalují stát za nedostatečnou ochranu životního prostředí. „V jaké míře mohou soudy nahrazovat činnost politických orgánů, případně i absenci společenské shody?“ klade právník klíčovou otázku, která testuje hranice mezi mocí soudní a politickou.
Kysela dále poukazuje na rostoucí nespokojenost a hněv ve společnosti. Mnozí lidé mají pocit, že se jim žije špatně a že za jejich situaci může vláda nebo „systém“, který je připravil o to, na co mají nárok. Tento pocit je podle něj živen konceptem takzvaného legitimního očekávání – přesvědčením, že jednou nabytá výhoda, například výše důchodu nebo státní příspěvek, už nemůže být nikdy změněna.
„Taková ochrana legitimního očekávání by mohla znamenat, že se v politice už nedá dělat nic. Jen pokračovat v tom, co už je, jelikož každá změna může někoho zasáhnout,“ vysvětluje Kysela s tím, že politici se pak bojí provádět potřebné reformy.
Tato politická a společenská frustrace se následně přelévá do soudnictví. Stále častěji se politické spory řeší u Ústavního soudu, který je tak vtahován do role jakési „třetí komory parlamentu“. Poražená politická strana se obrací na soud a doufá, že zvrátí výsledek, který se jí nepodařilo prosadit v Poslanecké sněmovně.
Nejnebezpečnější je podle Kysely situace, kdy politická strana prezentuje svůj podnět k soudu jako naprosto jasnou věc. „Rozporovaný zákon je tak evidentně protiústavní, že pokud Ústavní soud nerozhodne podle našeho návrhu, musí být složen z darebáků, hlupáků nebo korupčníků,“ popisuje právník nebezpečnou logiku. Pokud této rétorice uvěří veřejnost, autorita soudu se hroutí a instituce přestává být vnímána jako nestranný arbitr.
Tato ztráta důvěry v instituce nahrává populistickým politikům, kteří těží z frustrace a hněvu voličů. Jako příklad uvádí Kysela debatu o korespondenční volbě, kde někteří politici bez důkazů mluví o přípravě volebních podvodů, a tím podkopávají důvěru v samotný demokratický proces.
Aby se snížila polarizace společnosti, je podle Kysely nutné řešit konkrétní problémy, které lidi trápí. Jako klíčový příklad uvádí bydlení. „Každý rok létat k moři nemusíme, ale někde bydlet potřebujeme všichni. Pokud máme pocit, že propracovat se k samostatnému bydlení až po padesátce je pozdě, budeme mít tendenci vinit z této situace systém,“ píše.
Ústavní právník uzavírá varováním, že pokud demokratický stát nenabídne účinnou a inkluzivní politiku, která bere v potaz potřeby všech, hrozí radikální obraty namísto postupných reforem. Současné politické klima podle něj bohužel svědčí spíše „filozofování kladivem“.
zdroj: seznamzpravy
