Evropská unie čelí v posledních měsících prudké diskusi o kapacitních platbách, které mají zajistit spolehlivost dodávek elektřiny v období přechodu na obnovitelné zdroje. Otázka, zda tyto platby – často směřující i do uhelných elektráren – představují nezbytný nástroj stability, nebo překážku v cestě k dekarbonizaci, vyvolává rostoucí napětí mezi členskými státy, energetickými firmami a environmentálními hnutími.
Co jsou kapacitní platby a proč se používají?
Kapacitní mechanismy fungují tak, že poskytují platby elektrárnám za to, že jsou připraveny dodat elektřinu, nejen za samotné kilowatthodiny, které vyrobí. Tyto platby mají zajistit, že v okamžicích, kdy obnovitelné zdroje – zejména slunce a vítr – neposkytují dostatek energie, zůstane k dispozici dostatečná záložní kapacita.
V některých zemích – například Polsku – tyto platby umožnily udržet v provozu stárnoucí uhelné elektrárny, jejichž provoz se bez podpory nevyplácí.
Politika EU: emisní limity a výjimky
EU přijala pravidla, která mají omezit kapacitní platby pro vysoce emisní zdroje. Nové zařízení s emisemi nad 550 g CO₂/kWh od července 2025 nebudou mít nárok na podporu; existující zařízení mají zvážit ukončení podpory až do roku 2028.
Tímto se omezuje financování nových i stávajících uhelných kapacit. Nicméně politické ústupky – zejména lobování Polska, Bulharska či Francie – umožnily výjimky platné až do konce roku 2028.
Případ Polska: odkládání transformace?
V Polsku kapacitní mechanismus existuje od roku 2018 a poskytl masivní podporu těžkým uhelným zdrojům – až 80 % podpory směřovalo k uhlí. Vysoké náklady spojené s udržením stávajících uhelných bloků – odhadované na stovky miliard korun – nutí stát k zachování podpory, přičemž potenciální přechod na nové nízkoemisní zdroje je zatím omezený.
Polská vláda již žádala o prodloužení kapacitních plateb pro uhelné elektrárny nad rokem 2028. Podle ministra energetiky EU plán od roku 2028 kapacitní platby pro vysokou emisní výrobu zakáže – bez náhradních mechanismů hrozí od roku 2029 výpadek zásobování.
Německý pohled: uhlí jako pojistka během tzv. „dunkelflaute“
V Německu, kde bylo jádro definitivně ukončeno v roce 2022, se v době tzv. „dunkelflaute“ – období bez větru a slunce – ukázalo, že uhelná rezervní kapacita stále hraje důležitou roli. Lobbisté dovozců uhlí požadují férovou kompenzaci pro takové elektrárny a volají po kapacitním trhu otevřeném pro všechny technologie.
Generální ředitel společnosti Uniper navrhl centrální kapacitní trh podobný britskému modelu, který by zjednodušil investice do nových plynových zdrojů, jež mají do roku 2030 nahradit uhlí.
Kritika a obavy: udržování závislosti na fosilních zdrojích
Mnoho aktivistů a ekologických organizací tvrdí, že kapacitní platby často udržují ve hře „neefektivní a znečišťující“ uhelné zdroje. Velká Británie například dala za poslední desetiletí více než 12,5 miliardy liber z účtů za energie na podporu fosilních elektráren, včetně plynových, což bude pokračovat i po roce 2035.
Think-tank Ember odhaduje, že EU přes kapacitní mechanismy nasměrovala k fosilním zdrojům více než 30 miliard eur od roku 2015. Kritici varují, že takové platby prodlužují životní cyklus zdrojů, které by jinak nebyly ekonomicky životaschopné, a brání rychlejším investicím do obnovitelných kapacit.
Budoucnost: přechod k obnovitelným kapacitám
EU se snaží kapacitní mechanismy reformovat tak, aby podporovaly nízkoemisní zdroje a flexibilní řešení – včetně baterií, účasti spotřebitelů a vodíkových kapacit.
Zatím je však zřejmé, že uhelné kapacitní platby – byť dočasné – stále představují důležitou technicko-politickou jistotu pro země závislé na uhlí. EU tak balancuje mezi reálnými potřebami stability dodávek a tlakem na rychlejší dekarbonizaci.
