Je to povzdech, který slýcháme téměř na každém kroku. Od učitelů ve sborovnách, od prarodičů u nedělního oběda, od frustrovaných rodičů. „Dnešní děti nic nevydrží.“ „Neumí si ani zavázat tkaničky, ale po tabletu přejíždějí prstem jako mistři.“ „Zeptejte se jich na hlavní město Austrálie a oni vytáhnou telefon.“ Všechny tyto stesky ústí do jediné, znepokojivé otázky: Jsou dneš-ní děti skutečně hloupější než generace našich praprarodičů?
Představa dítěte z roku 1924 je často romantizovaná. Vidíme ho jako odolného jedince, který od útlého věku pomáhal na poli, uměl zatlouct hřebík, opravit si botu a zpaměti odříkat básně a násobilku. Jeho svět byl hmatatelný, praktický a vyžadoval konkrétní, manuální dovednosti. Oproti tomu stojí obraz dítěte z roku 2024: s hlavou skloněnou nad svítícím displejem, s pozorností roztříštěnou mezi desítky aplikací a s přístupem k nekonečnému množství informací, které si však nemusí pamatovat.
Zdálo by se, že odpověď je jasná. Jenže vědecká data a hlubší pohled psychologů ukazují, že realita je mnohem složitější a pro mnohé překvapivá.
Paradox jménem Flynnův efekt
První a největší ránu teorii o „hloupnoucí mládeži“ zasazuje takzvaný Flynnův efekt. Tento fenomén, pojmenovaný po novozélandském politologovi Jamesi Flynnovi, popisuje dlouhodobý a setrvalý nárůst skóre v inteligenčních testech (IQ) v průběhu 20. století. V průměru si každá nová generace vedla v testech IQ o několik bodů lépe než ta předchozí. Dítě s průměrným IQ 100 v roce 2024 by tak s velkou pravděpodobností dosáhlo v testech z roku 1924 nadprůměrného, ne-li geniálního výsledku.
Jak je to možné? Odpověď leží v tom, co vlastně IQ testy měří. Zaměřují se především na fluidní inteligenci – schopnost logicky uvažovat, řešit nové problémy, nacházet vzorce a abstraktně myslet. A právě v tomto se moderní svět stal pro naše mozky obrovským tréninkovým hřištěm. Jsme neustále vystaveni komplexním symbolům, diagramům, uživatelským rozhraním a abstraktním pravidlům, ať už ve videohrách, při práci s počítačem nebo při pouhém nastavení chytré televize. Dětský mozek se na tento svět adaptuje a rozvíjí přesně ty schopnosti, které jsou pro orientaci v něm klíčové.
Výměnný obchod dovedností
Problém tedy není v tom, že by dnešní děti byly méně inteligentní, ale že jejich inteligence má zcela jinou strukturu. Můžeme mluvit o velkém „výměnném obchodu dovedností“, který proběhl v průběhu posledního století.
-
Co jsme ztratili (nebo spíše outsourcovali): Dnešní děti si nemusí pamatovat tolik faktů, dat a postupů. Krystalická inteligence – tedy soubor naučených znalostí a vědomostí – ztratila na významu, protože ji máme neustále v kapse v podobě chytrého telefonu. Proč si pamatovat historická data, když je mohu během tří sekund vygooglit? Proč se učit složité výpočty z hlavy, když mám kalkulačku?
-
Co jsme získali: Na úkor paměti a rutinních dovedností se rozvinula schopnost multitaskingu, rychlého filtrování informací a řešení abstraktních problémů. Dítě, které dokáže postavit komplexní svět v Minecraftu nebo optimalizovat strategii v online hře, prokazuje obrovskou míru systémového a logického myšlení, které by pro jeho prapradědečka bylo naprosto cizí.
-
Praktická inteligence v úpadku: Kde však generace našich předků jednoznačně vedla, je praktická inteligence. Dítě před sto lety bylo nuceno rozumět mechanickým principům, pracovat s nástroji a řešit hmatatelné problémy reálného světa. Dnešní děti žijí v prostředí, kde se věci spíše vyměňují než opravují, a manuální zručnost se stala koníčkem, nikoliv nutností k přežití.
Daň za digitální mozek
Adaptace na digitální svět si však vybírá i svou daň, kterou nelze ignorovat. Psychologové a pedagogové varují především před zkracující se schopností soustředění. Neustálý přísun rychlých a krátkých stimulů z aplikací jako TikTok trénuje mozek na okamžité uspokojení a snižuje jeho schopnost hlubokého ponoru do jedné složité úlohy, jako je čtení dlouhé knihy nebo řešení komplexní matematické úlohy.
Další obětí může být sociální a emoční inteligence. Komunikace přes displej, s jejími zjednodušeními a absencí neverbálních signálů, nemůže plně nahradit složitost a nuance mezilidského kontaktu tváří v tvář.
Nejsou hloupější, jsou jiní
Odpověď na úvodní otázku tedy není jednoduché ano, nebo ne. Dnešní děti nejsou hloupější. Jejich mozky jsou jen jinak „zapojené“, adaptované na svět, který je radikálně odlišný od toho před sto lety. Vyměnili jsme encyklopedickou paměť za schopnost rychlého vyhledávání, manuální zručnost za digitální gramotnost a možná i hluboké soustředění za schopnost přepínat mezi úkoly.
Je to dobré, nebo špatné? To je špatně položená otázka. Je to prostě evoluce. Místo abychom si stěžovali, že neumějí to, co jsme uměli my, měli bychom se ptát, jak je co nejlépe vybavit dovednostmi, které budou skutečně potřebovat. Nejsou hloupější. Jsou jen jiní. A naším úkolem je připravit je na svět, který my sami sotva dokážeme předpovědět.
