Sobota, 14. března 2026, svátek má Rut, zítra Ida
Sobota, 14. března 2026

Jak v Česku tepe srdce irské diaspory

Facebook
Twitter
LinkedIn
Zatímco v Dublinu se na Den svatého Patrika ulice promění v neproniknutelnou řeku těl a turistů z celého světa, v pražských uličkách má tento svátek úplně jinou příchuť.

PRAHA / DUBLIN – Zatímco v Dublinu se na Den svatého Patrika ulice promění v neproniknutelnou řeku těl a turistů z celého světa, v pražských uličkách má tento svátek úplně jinou příchuť. Méně masovou, ale o to autentičtější. Pro stovky Irů, kteří našli v České republice svůj druhý domov, není 17. březen jen dnem zeleného piva, ale klíčovým okamžikem, kdy se jejich rodná kultura prolíná s tou českou. Jak vypadá srovnání bouřlivého Dublinu s komornější, ale hrdou irskou Prahou?

Dublin: Když se město stane jevištěm

Pro rodilého Ira je 17. březen v Dublinu dvousečnou zbraní. „Pokud jste v Dublinu, buď ten chaos milujete, nebo z města utečete na venkov,“ říká s úsměvem Frank O’Connor, který v Praze žije patnáct let. V irské metropoli je svátek obrovskou mašinérií. Hlavní průvod (Parade) je vizuální orgií s obřími loutkami a pochodovými kapelami z USA. Čtvrť Temple Bar se promění v „lidskou zoo“, kde je téměř nemožné dostat se k výčepu.

V Dublinu je Patrik o hlasité hrdosti a o tom, ukázat celému světu, že Irsko je moderní, sebevědomá země. Ale pro místní rodiny je to často klidnější den – ranní mše, společný oběd s dušeným jehněčím (stew) a pak sledování průvodu v televizi, než se večer vyrazí do místního pubu „za rohem“, daleko od turistického centra.

Praha: Komunita, která drží při sobě

V České republice, především v Praze, má irská komunita kolem jednoho tisíce stálých členů. Den svatého Patrika je pro ně dnem „velkého shledání“. Místa jako James Joyce, Caffrey’s nebo The Dubliner se stávají neoficiálními ambasádami.

„V Praze je to osobnější,“ vysvětluje Frank. „V Dublinu jste jen jedním z milionu. Tady v pubu potkáte každého Ira, kterého v Česku znáte. Je to jako svatba, na kterou přišli všichni vaši bratranci.“ Autenticita v Praze nespočívá v obřích průvodech, ale v tzv. Session – sezení muzikantů u jednoho stolu, kde se bez mikrofonů hraje na housle, flétny a loketní dudy (uilleann pipes). Právě v těchto momentech se hranice mezi Vltavou a Irským mořem stírá.

Čeští návštěvníci těchto podniků jsou pro Iry vítanými hosty. „Češi nejsou jen pozorovatelé. Oni se opravdu zajímají. Ptají se na historii, chtějí znát význam písní. To v Dublinu u turistů málokdy zažijete,“ dodává Frank.

Fenomén českého irského tance: Světová špička

Možná největším překvapením pro rodilé Iry je úroveň irského tance v Česku. Česká republika se totiž za posledních dvacet let stala evropskou velmocí v tomto sportu a umění. Taneční školy jako Rinceoirí, inSpiral Dance Company nebo Luas Dancing School vychovávají tanečníky, kteří pravidelně vozí medaile z evropských i světových šampionátů.

Pro české tanečníky není Patrik dnem opíjení se, ale dnem neuvěřitelného fyzického výkonu. „V březnu prakticky neslezu z pódia,“ říká Tereza, která se irskému tanci věnuje deset let. „Tančíme v pubech, na náměstích, v divadlech. Lidé v Česku milují ten rytmus a disciplínu, která za tím stojí.“

Když Irové v pražských podnicích vidí české dívky a kluky v tradičních vyšívaných kostýmech, jak s matematickou přesností sází jeden „treble“ za druhým, bývají dojatí. Je to důkaz, že jejich kultura je živá a respektovaná i tisíce kilometrů od domova. Je to ona pověstná „soft power“ v praxi – Češi adoptovali irský tanec s takovou vervou, že se stal nedílnou součástí pražské březnové atmosféry.

Global Greening po česku

I Praha se v posledních letech zapojila do iniciativy Global Greening. Když Petřínská rozhledna nebo Tančící dům zazáří zeleně, je to pro irskou diaspory silný vzkaz. „Vidět Petřín zelený je pro mě vzkaz od Čechů: ‚Víme o vás a vážíme si vás.‘ Je to pocit přijetí,“ říká k tomu Frank.

Tento vizuální most mezi oběma zeměmi doplňuje i činnost Irsko-české obchodní komory a Velvyslanectví Irska, které organizují recepce, kde se potkávají byznysmeni, umělci a politici. Svátek tak slouží i jako platforma pro utužování diplomatických a ekonomických vztahů.

Závěr: Dva světy, jeden cíl

Zatímco Dublin na svatého Patrika vybuchuje energií a barvami, Praha nabízí hřejivou náruč komunity. V Praze se Patrik neslaví „navzdory“ tomu, že nejsme v Irsku, ale „protože“ jsme v Česku – zemi, která má pro irskou duši nečekané pochopení.

Ať už je to v zaplněném baru v Temple Bar, nebo u malého stolku v hospůdce na Malé Straně, podstata zůstává stejná. Jak říká staré irské přísloví: „Ar scáth a chéile a mhaireann na daoine“ – v překladu: „Lidé žijí ve stínu jeden druhého,“ neboli potřebujeme se navzájem. A v den svatého Patrika to v Praze platí dvojnásob. Smaragdová identita se zde mísí s českou pohostinností a vytváří unikátní koktejl, který chutná po domově, i když je ten skutečný domov za obzorem.