Již více než deset let funguje v Praze instituce, která je stejně výrazná a kontroverzní jako muž, jehož jméno nese. Institut Václava Klause (IVK) není jen archivem a studovnou bývalého prezidenta. Stal se aktivní platformou, která systematicky rozvíjí a brání jeho myšlenkový odkaz – směs konzervatismu, ekonomického liberalismu a především hlubokého euroskepticismu. V dnešní době, kdy se veřejná debata posouvá, zůstává IVK neochvějným hlasem, který pro jedny představuje maják zdravého rozumu, zatímco pro druhé ozvěnu minulosti.
Institut Václava Klause vznikl v roce 2012, krátce před koncem druhého Klausova prezidentského mandátu. Podobně jako prezidentské knihovny v USA si klade za cíl shromažďovat, studovat a publikovat dílo a myšlenky svého zakladatele. Tím se však jeho role nevyčerpává. Pod vedením výkonného ředitele Jiřího Weigla a s dalšími výraznými tvářemi, jako je Ladislav Jakl, se institut profiloval jako aktivní think-tank, který se pravidelně vyjadřuje k aktuálnímu politickému a společenskému dění.
Jeho ideologické pilíře jsou pevně zakotveny v Klausově politické filozofii, kterou formoval od sametové revoluce. Prvním a nejvýraznějším je obrana národní suverenity a kritika evropské integrace. IVK je jedním z nejhlasitějších kritiků Evropské unie v České republice. Ve svých publikacích a komentářích varuje před „ztrátou svobody“, „bruselským byrokratickým centralismem“ a politikami, jako je společná měna euro nebo Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal). Zatímco většina politického spektra vnímá členství v EU jako danost, IVK udržuje v debatě radikálně skeptický postoj.
Druhým klíčovým tématem je ekonomický liberalismus a obrana volného trhu. Institut navazuje na étos ekonomické transformace 90. let a kritizuje jakékoli posilování role státu v ekonomice, rostoucí regulace a přerozdělování. Vidí v nich ohrožení individuální svobody a prosperity. Tento postoj jej často staví do opozice vůči moderním trendům, které kladou větší důraz na sociální a ekologickou odpovědnost.
Třetím, mezinárodně nejznámějším, pilířem je klimatický skepticismus. Václav Klaus je dlouhodobě jedním z nejvýraznějších světových kritiků toho, co nazývá „klimatickým alarmismem“. IVK v této tradici pokračuje, zpochybňuje dominantní vědecký konsenzus o lidském vlivu na změnu klimatu a kritizuje environmentální politiku jako ideologii, která pod záminkou záchrany planety omezuje svobodu a poškozuje ekonomiku.
Svůj vliv institut šíří několika cestami. Vydává knihy, sborníky a překlady zahraničních autorů, kteří souzní s jeho myšlenkovým zaměřením. Pravidelně publikuje komentáře a analýzy na svém webu, které často přebírají spřízněná média. Vrcholem jeho činnosti jsou pak semináře a mezinárodní konference, na které zve podobně smýšlející intelektuály, ekonomy a politiky z celého světa. Tím vytváří mezinárodní síť a dává najevo, že jeho myšlenky nejsou pouze lokálním českým fenoménem.
Financování institutu bylo od počátku spojeno s podporou ze strany velkého byznysu, především s dnes již zesnulým Petrem Kellnerem a jeho skupinou PPF. Tato podpora zajistila institutu stabilitu a nezávislost na státních dotacích, zároveň však vyvolávala otázky o propojení konzervativní ideologie s velkým kapitálem.
V české veřejné debatě hraje IVK specifickou roli. Pro své příznivce je nepostradatelným korektivem „jediného správného názoru“, který podle nich dominuje v médiích a na akademické půdě. Oceňují jeho odvahu jít proti proudu a bránit tradiční hodnoty svobody, národa a trhu.
Naopak kritici jej vnímají jako uzavřenou „echo chamber“ (ozvěnovou komoru), která pouze utvrzuje svého zakladatele a jeho stoupence v jejich názorech, aniž by se vystavovala skutečné oponentuře. Vyčítají mu, že jeho postoje, zejména v otázce klimatu nebo EU, jsou na okraji seriózní odborné debaty a že institut spíše než o analýzu usiluje o ideologickou obranu předem daných pozic.
Ať už je hodnocení jakékoli, nelze Institutu Václava Klause upřít jeho konzistentnost. V době rychlých změn a proměnlivých politických postojů zůstává pevným bodem na mapě českého myšlení. Jeho vliv není masový, ale cílí na elity – politiky, podnikatele a akademiky. A i když je jeho zakladatel již mimo aktivní politiku, IVK zajišťuje, že jeho provokativní a často nepohodlné otázky z české veřejné debaty jen tak nezmizí.
