BUDAPEŠŤ/VÍDEŇ – 8. června 1867 | Evropa je svědkem zrodu nové velmoci, či spíše radikální proměny té staré. Po měsících vyjednávání, politických manévrů a diplomatického napětí bylo dokončeno rakousko-uherské vyrovnání. Císař František Josef I. byl dnes v Budíně slavnostně korunován uherským králem, čímž symbolicky i fakticky zpečetil přeměnu jednotného Rakouského císařství na duální monarchii: Rakousko-Uhersko. Zatímco v ulicích Pešti zní jásavé volání „Éljen!“, v Praze a Záhřebu panuje hrobové ticho a pocit zrady.
Konec jedné éry, začátek duality
Cesta k dnešnímu dni nebyla jednoduchá. Monarchií otřásla loňská drtivá porážka v prusko-rakouské válce u Hradce Králové. Vídeň, oslabená ztrátou vlivu v Německém spolku a Itálii, si uvědomila krutou pravdu: aby říše přežila, musí si zajistit loajalitu své druhé nejsilnější části – Uher.
„Říše stála nad propastí. Pasivní rezistence uherských politiků, která trvala od revolučních let 1848, podkopávala stabilitu trůnu. Císař neměl na vybranou,“ komentuje situaci politický analytik z vídeňských kruhů. Hlavním architektem této dohody na maďarské straně byl Ferenc Deák, „moudrý muž národa“, spolu s hrabětem Gyulou Andrássym. Na straně rakouské pak pragmatický kancléř Friedrich Ferdinand von Beust, který pochopil, že bez usmíření s Maďary nelze čelit vnějším hrozbám.
Jak bude „Dvojmonarchie“ fungovat?
Dnešním dnem se říše dělí na dvě poloviny, neoficiálně nazývané Předlitavsko (království a země zastoupené v Říšské radě, tedy rakouská část) a Zalitavsko (země svatoštěpánské koruny, tedy Uhry). Hranici tvoří řeka Litava (Leitha).
Obě části budou mít vlastní parlamenty, vlastní vlády a vnitřní správu. Co však zůstává společné a co drží toto nesourodé soustátí pohromadě? Je to především osoba panovníka – František Josef I. je nyní císařem rakouským a králem uherským v jedné osobě. Společná zůstává také zahraniční politika, armáda a finance nezbytné pro tyto dva resorty. Vše ostatní, od školství přes soudnictví až po vnitřní obchod, si budou Vídeň a Budapešť spravovat po svém.
Korunovace plná lesku a symboliky
Dnešní korunovace v Matyášově chrámu v Budíně byla velkolepým divadlem, které mělo za úkol demonstrovat jednotu a smíření. Císař, oděný do tradičního uherského korunovačního roucha, přijal svatoštěpánskou korunu, zatímco dav venku šílel nadšením.
Významnou roli v tomto procesu sehrála i císařovna Alžběta, lidem zvaná Sisi. Její otevřená náklonnost k Maďarům a časté pobyty v Gödöllő z ní udělaly miláčka uherského lidu. Mnozí pozorovatelé tvrdí, že to byla právě ona, kdo v zákulisí neúnavně přesvědčoval císaře, aby ustoupil maďarským požadavkům. Dnes stála po jeho boku, dojatá a oslavovaná jako královna, která „vrátila Maďarům jejich hrdost“.
Rozčarování slovanských národů: „Byli jsme před Rakouskem…“
Zatímco Budapešť slaví, ostatní národy monarchie, které tvoří většinu populace, neskrývají rozhořčení. Největší rána dopadla na české země. Čeští politici, vedení Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem, doufali v tzv. federalizaci říše. Věřili, že pokud dostanou autonomii Maďaři, dočkají se jí i země Koruny české. Tento koncept, často nazývaný trialismus (Rakousko-Uhersko-Česko), byl však Vídní smeten ze stolu.
„Vídeň se dohodla s Budapeští na úkor nás všech,“ zní z českých politických kruhů. Pocit zklamání je hmatatelný. Češi, kteří zůstali loajální během válek s Pruskem, se cítí podvedeni. Slavná Palackého věta „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ začíná v pražských kavárnách rezonovat s novou, mnohem temnější naléhavostí.
Podobná nespokojenost panuje mezi Chorvaty, Slováky a Rumuny uvnitř Uherska. Ti se nyní obávají, že budapešťská vláda využije své nové moci k tvrdé maďarizaci. Zatímco v rakouské části (Předlitavsku) ústava zaručuje určitá práva národnostním menšinám, v Zalitavsku se očekává prosazování doktríny jednotného „uherského politického národa“, což může znamenat potlačení jazykových a kulturních práv menšin.
Ekonomické dopady a budoucnost
Vznik Rakouska-Uherska není jen politickým aktem, ale i ekonomickou nutností. Odstranění celních bariér mezi oběma polovinami říše (které je součástí dohody, ačkoliv se bude muset každých deset let obnovovat) slibuje hospodářský růst. Průmyslové české a rakouské země potřebují uherské zemědělské produkty a Uhry naopak potřebují kapitál a technologie ze západu monarchie.
Zůstává však otázkou, zda tento „sňatek z rozumu“ vydrží. Dualismus vyřešil maďarskou otázku, ale vytvořil otázku slovanskou. Říše se nyní ocitá v paradoxní situaci: aby uspokojila jednu menšinu, znepřátelila si většinu svých obyvatel.
Friedrich von Beust údajně po podpisu dohody řekl svému uherskému protějšku: „Spravujte si své hordy a my si budeme spravovat ty naše.“ Tato cynická věta přesně vystihuje podstatu dnešního dne. Rakousko-Uhersko vzniklo jako kompromis elit, nikoliv jako bratrství národů. Zda tento složitý státní útvar se dvěma vládami a jedním panovníkem dokáže proplout bouřlivými vodami nastupujícího nacionalismu 19. století, ukáží až následující desetiletí.
Pro dnešek však platí jediné: Mapa Evropy se přepsala. Habsburský orel má nyní dvě hlavy, které se dívají opačným směrem – jedna k Vídni, druhá k Budapešti. Zbytek říše se musí teprve rozhodnout, kam bude upírat svůj zrak.
